z nesprávné politiky na vesnici, z nedodržování zásad demokratického centralismu a z nacionalismu.37 Rezoluce současně vyzývala „zdravé síly“ v KS Jugoslávie, aby donutily vedení KS Jugoslávie k tomu, aby přiznalo své omyly a chyby. Tyto „zdravé síly“ měly bojovat proti nacionalismu, prosadit internacionalismus, a pokud „dnešní vedoucí činitelé KS Jugoslávie nebudou schopní toto provést, aby stávající vedení KS Jugoslávie sesadily a nahradily je novým internacionálním vedením…“38 Rezoluce tak naprosto jasně vyzvala k sesazení vedení komunistické strany Jugoslávie a k podřízení se Sovětskému svazu. Stalin vsadil na jednu kartu, která, jak se záhy ukázalo, nevyšla a on utrpěl nepochybně velmi hořkou porážku. Ukázalo se totiž, že drtivá většina jugoslávských komunistů nenáleží ke Stalinovým poslušným loutkám, které by plnily jeho příkazy, nýbrž že jsou sebevědomými politiky, kteří sice uznávají Sovětský svaz a jeho komunistickou stranu jako „předvoj“, avšak v druhé světové válce zvítězili a vlastními silami se chopili moci. Sovětské útoky proti jejich vedení proto chápali jako křivdu, nespravedlivost a sovětský tlak velkou většinu z nich přiměl k podpoře Tita a jeho vedení a faktickému odmítnutí sovětské „kritiky“.39 Vzhledem k tomu, že neuspěl prvotní pokus odstranit Tita převratem, který by provedli Titovi protivníci v komunistické straně Jugoslávii, Moskva dále stupňovala nátlak a rychlým tempem přerušovala všechny styky s Jugoslávií. S ní samozřejmě i její satelité v rámci sovětskému bloku, Proti Jugoslávii byla také rozpoutána divoká propagandistická kampaň. Jugoslávský problém projednávalo obsáhle plenární zasedání Informbyra na podzim 1949.40 Samotná rezoluce ze zasedání nesla již příznačný název „Jugoslávská komunistická strana v rukou vrahů a špionů“, v níž vedení jugoslávských komunistů obviňovala z množství nejtěžších zločinů, a opět vyzvala jugoslávské vlastence ke svržení Titovy krvavé diktatury.41 Titovo vedení, byť s pronásledováním a represemi skutečných i domnělých Stalinových přívrženců, nicméně vyšlo i z této fáze roztržky vítězně. Stalin sice vážně uvažoval o vojenské agresi proti Jugoslávii, avšak neodvážil se riskovat takovou operaci s nejistými výsledky, a když se na přelomu 40. a 50. let jugoslávské 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269400
vedení obrátilo pro podporu k Západu, protože Sovětský svaz nastolil vůči zemi ostrou obchodní a ekonomickou blokádu, bylo rozhodnuto.42 Z hlediska Moskvy měla sovětsko-jugoslávská roztržka velmi negativní vedlejší dopad na komunistickou stranu Řecka, resp. na jí vedenou občanskou válku. Sovětský svaz v prvních fázích války dodržoval tzv. procentní dohodu s Winstonem Churchillem z října 1944, která Řecko začleňovala do britské sféry vlivu. S rozmachem studené války však tato sebeomezovaní padala a Moskva prostřednictví Jugoslávie poskytovala podporu řeckým komunistickým partyzánům. Vedení řeckých komunistů se však za sovětsko-jugoslávské roztržky přiklonilo na sovětskou stranu. Důsledek byl ten, že Jugoslávie zablokovala veškeré dodávky partyzánům procházející jejím územím a samozřejmě ukončila i své vlastní. To spolu s přijetím naprosto špatné vojenské strategie a taktiky řeckými komunisty, kteří se vzdali partyzánské války ve prospěch konvenčních forem válčení, v nichž nemohli absolutně vzdorovat řeckým vládním vojskům těšícím se silné americké podpoře, vedlo k porážce řeckých komunistů již následujícího roku.43
„Utužování jednoty“ zemí sovětského bloku Sovětsko-jugoslávský konflikt nechtěně také odhalil jinou stránku sovětské politiky, a to omezenost politického prostoru a prostředků, jimiž Moskva disponovala nejen ve vztahu k Západu, ale dokonce i ve vztahu k zemím jejího vlastního mocenského bloku. Roztržka navíc ukázala, že i země nacházející se na sovětské orbitě by mohly postupovat vlastními cestami rozvoje a ve spojení se americkou politikou contaimentu, jejímž cílem bylo zatlačit vliv Moskvy co nejdále k jejím hranicím, a zvláště s hospodářsky lákavým Marshallovým plánem by stále ještě mohly preferovat příklon k Západu. Pokud se Stalin chtěl vyhnout rizikům plynoucím ze studené války, pak ze svého hlediska musel zavést pořádek v jednotlivých komunistických stranách a eliminovat národní komunisty, kteří svojí revoluční ortodoxií ohrožovali akční rádius Stalinova pragmatismu a jakoby se mu dokonce úrovní revolučnosti dokonce nadřazovali.44 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269400
Moskva se proto uchýlila ke krokům, které měly ostatní země bloku tvrdě podřídit jednotné vůli Kremlu. Již krátce po začátku sovětsko-jugoslávské roztržky zpracovávalo mezinárodní oddělení ÚV VKS (b) sérii rozsáhlých analýz, přičemž prakticky všechny materiály byly zpracovány do poloviny června, tedy do doby než začalo projednávání jugoslávského případu v Informbyru. V každém z nich se kriticky hodnotila činnost každé komunistické strany v rámci sovětského bloku a nacházely se a identifikovaly se nedostatky či výrazné chyby, které jim byly vytýkány a které měla jejich vedení pochopitelně napravit.45 V případě KSČ materiál MO ÚV VKS (b) nesl název „Ponaučení, které si musí vzít vedení KSČ z chyb vedení ÚV komunistické strany Jugoslávie“. Mezinárodní oddělení sovětské bolševické strany považovalo za nejdůležitější úkol, aby vedení KSČ jasně definovalo roli dělnické třídy a KSČ v systému lidové demokracie. Našlo sice některé známky, že KSČ v tomto směru vyvíjí činnost, avšak považovalo je jen za slabé signály. Celkově konstatovalo, že ÚV KSČ nedoceňuje roli dělnické třídy, což se mělo projevovat mj. v tom, že KSČ nečelila přílivu zájemců o členství ve straně po únoru 1948 a že nepreferovala přijímání dělníků před ostatními zájemci o vstup, což se odrazilo také v relativně slabém podílu dělníků v KSČ, který činil jen 40,3 % její členské základny. Vedení KSČ sovětská strana ostře kritizovala rovněž za to, že nemá „program v rolnické otázce, který by byl rozpracovaný na základě marxistické analýzy třídních sil na vesnici“.46 Zahraniční oddělení mj. citovalo z článku tajemníka a člena politbyra ÚV KSČ Rudolfa Slánského a dovozovalo z toho, že vedení KSČ podceňuje nebezpečí plynoucích od kulaků a že se strana (KSČ) snaží vyhnout se „třídnímu boji na vesnici.“ Takový postoj pochopitelně považovalo za velkou chybu a nedostatek v činnosti KSČ. Materiál dále podtrhoval mínění mezinárodního oddělení, že KSČ „málo rozvíjí vztahy se zeměmi lidové demokracie, především se Sovětským svazem“. V tomto směru byla sice činnost KSČ poměrně oceňována, přesto však MO konstatoval, že v československém tisku jsou jen málo propagovány úspěchy SSSR, a především, že po únoru 1948 je nezbytné změnit ekonomickou a obchodní orientaci Československa ze Západu na Sovětský svaz.47 100
Ukázka elektronické knihy