mýšlíme, jak cestu k Zemi zorganizovat. Musíme přece na něco přijít. O něco se pokusit. Lidská rasa se liší od ostatních živočichů především tím, že vždycky dokázala intuicí, rozumem a cílevědomostí dosáhnout svého. Proč by to nemělo jít i teď?“ „Takže jste nám dal jen falešnou naději, když jste o Zemi hovořil?“ „Nevím,“ odpověděl upřímně. „Jenom jsme o téhle variantě měli uvažovat dřív. Mars je oproti Zemi poloviční, ale den je tam podobně dlouhý jako u nás, jen o půlhodinku kratší. Rok je tam ovšem o dost kratší než na Marsu, náš Marsovský činí 1,88 toho na Zemi. Země má atmosféru, střídají se na ní roční období, ale jsou o polovinu kratší než u nás. Země je blíže slunci a dopadá na ni více slunečních paprsků, ale má docela odolný ochranný štít tvořený mnoha látkami, především ozónem. Na Zemi je spousta tekuté vody, jsou tam řeky a potoky, velká moře se slanou vodou, díky odpařování vody tam cirkulují mraky a zavlažují souš, má…“ „Tak proč jsme Zemi už dávno nekolonizovali?“ přerušila ho. „Protože jsme ji chtěli nechat vlastnímu vývoji, protože jsme se chtěli poučit o naší historii, protože jsme chtěli zkoumat evoluci a protože tam od určité doby ozbrojené složky prováděly své vlastní přísně tajné výzkumy, do kterých jsme my, biologové, nebyli zapojeni, myslím my biologové nespolupracující v …“ „Jak dlouho se tam letí?“ „Necelý rok. Bohužel ale není čím.“ „Teď není čím,“ opravila ho. „Měli jsme to ovšem udělat už dávno.“ „Určitě měli, mne ale neviňte. Já jsem seděl v Tukatatto,“ připustil. „Lidské posádky tam létaly pravidelně a vědci pozorovali, jak se utváří…“ „Glene, promiňte, že vám skáču do řeči, ale co kdybychom se nějak ještě i teď pokusili na Zemi dostat?“ „Nemožné,“ vzdychl. „Myslím na to pořád. Vesmírná plavidla nemáme a nemáme ani pohonné…“ „Kdesi by měly být. Přece je lidé nezničili.“ „Domnívám se, že lidé na sklonku své existence zničili úplně všechno.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269396
„Já si zase myslím, že vesmírná zařízení byla do poslední chvíle strážena, nedávno jsem o tom mluvila s Marvelem Ka,“ nedala se. „Jestli pomřeli lidé, to se dá pochopit, ale létající stroje neumírají. Proč by je někdo ničil.“ „Snad,“ přikývl, „jen se k nim nemáme jak dostat, neumíme je pilotovat, nemáme pro ně palivo a podmínky na Marsu start znemožňují. Je pořád mráz a zuří jedna vichřice za druhou. Není odborný personál, který je nezbytný k tomu, aby se start uskutečnil podle pravidel, protože start, to je tisíce drobných operací, které musí probíhat ve vzájemných algoritmech, přesně na sebe navazovat. Všechno musí hlídat odborníci i specializované programy na vyspělých informačních technologiích. Neberte mne, prosím, doktorko, jako starého morouse, který hledá, proč něco nejde. Ani nevíte, jak rád bych se o něco takového, jako je let na Zemi, pokusil. Ale jsem realista. Bohužel. A jako realista můžu prohlásit jediné. Dostat se na Zemi za současné situace možné není. Přestože jsem o tom dříve nadšeně mluvil a probouzel plané naděje. Omlouvám se.“ „Pak tedy jistě pochopíte, Glene, že pokoušet se o zrození nového člověka z mých vajíček nemá pražádný smysl. I kdybyste dítě na svět nějakým zázrakem přivedl, čekala by ho záhuba, stejně jako čeká nás. Taková perspektiva nemá smysl.“ Pokrčil rameny a neodpověděl. „Půjdu,“ řekla, „a nezlobte se na mne.“ „Nezlobím,“ odpověděl konečně, „jsme svobodní lidé a každý máme právo rozhodovat za sebe. Dokonce i teď, kdy stojíme na samé hranici zániku.“
Mars, 4 roky, 11 měsíců, 11 dnů a pět hodin před zánikem civilizace Doktorka mluvila jasně. Jejím slovům rozuměl a neměl argumenty, jak je zpochybnit. Od chvíle, kdy odešla, se vlastně nepohnul. Seděl a přemýšlel. Poslední žena, která zůstala naživu, odmítla spolupracovat. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269396
Jedinou cestou, jak se dostat k lidským vajíčkům, tak zůstávalo násilí. Ale Glen věděl, že k něčemu takovému se nikdy nesníží, už samotná představa, že by doktorku někde přivázali, aby se dostali k jejím vajíčkům… „Zatraceně,“ povzdechl. „Příroda si nakonec vždycky uměla s každým problémem pomoci sama. Proč to teď vzdala?“ Jak bezpředmětné se mu najednou zdály jeho nedávné úvahy, jestli oplodnění umělé nebo přirozené… Znovu se zamyslel a pak ho napadlo: Opravdu vzdala? Nebo jen pokračuje ve svých naprogramovaných procesech a lidstvo v nich už dál své místo prostě nemá, protože vyčerpalo svůj potenciál a příroda neřekla nic víc, než děkujeme, odejděte… Zavrtěl hlavou a zašeptal: „Tak to přece nemůže být.“ Doktorka je pořád mladá ženská, uvažoval, mohla by přírodě čelit, no, čelit je ostrý výraz, měla by s přírodou spolupracovat, mohla by se stát základem nové populace a nastartovat proces opětovné reprodukce. Možná jsme ztratili vládu nad svými životy, ale to přece neznamená, že svět upadne do neexistence! Faktem je, že žádný včerejšek a dnešek ještě nezaručuje, že přijde také zítřek. Bytí je ve své podstatě povrchní, protože neznáme, co mu předchází ani co po něm následuje. Ale úpěnlivě se snažíme udržet přítomnost, a i když se obracíme především ke svému nitru, cosi nás nutí pohybovat se i k tomu vnějšímu, co nás obklopuje a co bychom chtěli jednou pochopit v jeho obrovské celistvosti. Zdá se, že lidstvo je ztraceno, o tom nemůže být pochyb, ale dokud nezemře poslední člověk, má smysl hledat východisko. I za beznadějnými vyhlídkami se vždycky může objevit světýlko naděje. Kolik podobných existencí, jako je ta lidská, už ve vesmíru proběhlo, vzniklo a zaniklo, a pohyb, prostor, s ním snad i život, jsou tu pořád, a nad tím je ještě něco, co všechno přesahuje a co je nad chápání našeho omezeného vědomí… Člověk v tom obrovském nedozírném prostoru není důležitý. Je nepatrný, pomíjivý, ale přesto v jeho zrození, životě a smrti musí nějaký smysl být. 100 Ukázka elektronické knihy