„Tak jo. Děkuji.“ Všiml jsem si, že máme nový kávovar. Ten jsme předtím neměli. Martina přinesla kávu a sedla si na gauč. „Nevím proč, Martino, ale mám pořád takový divný pocit, že něco není v pořádku. Jako by ses mi vyhýbala. Ke konci jsi mi skoro přestala psát. Nejezdila jsi. Ani dnes ráno jsi nevypadala příliš nadšeně. Vím, že toho na tebe bylo hodně. Alenka, dům, práce. Ale přesto. Ani nevíš, jak jsem se na dnešní den těšil. Nemohl jsem spát. Toužil jsem být zase s vámi. Těšil jsem se, jak si uděláme nějaký hezký výlet. Jak si spolu zajdeme do kavárny. Jak mi budete vyprávět o tom, co se za tu dobu přihodilo. Jakého má Alenka přítele. Jak se jí podařilo dokončit školu. Na to všechno jsem se moc těšil. Hlavně jsem chtěl být s vámi. Věřil jsem, že i vy budete rády, že budu zase doma. Ale je to asi složitější. Odvykly jste si ode mne. Teď možná nevíte, jak se zase vrátit zpátky k životu se mnou. Rozumím tomu, že Alenka už má jiné zájmy. Mohla za mnou ale aspoň na chvilku zajít. Ty jsi ale taky nějaká zaražená. Stalo se snad něco?“ Zdálo se, že Martina přemýšlí, jak začít. „Říkáš, jak ses těšil být zase s námi. Ale nebyl. My jsme taky chtěly být s tebou. Ale nemohly jsme. Nebyl jsi tady. Byl jsi skoro tři roky pryč. Dlouhé tři roky. Víš vůbec, co to pro nás znamenalo? Jak jsme se musely s Alenkou ohánět, abychom stačily všechno zajistit, zařídit a zaplatit? Jak jsme se musely vypořádávat se svým okolím, které nám nebylo moc nakloněno? Neměly jsme to jednoduché. Alenka nastoupila na vysokou. Studuje zahraniční vztahy. Po studiích chce jít někam ven. S tím ani neměla možnost se ti svěřit. Neměla tě doma. Chtěla ti ukázat svého
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269375
snoubence. Ano, zasnoubili se. Ale nemohla. Neměla svého tátu doma.“ Martina se odmlčela. Já jsem jen němě naslouchal. Až po chvilce jsem si vzal slovo. „Mrzí mě, co se stalo. Celé tři roky jsem si to vyčítal. A vyčítat si to budu určitě až do konce života. Ale změnit to už nedokážu. Neumím vrátit čas. Těšilo mě, že jste mě obě podpořily, když jsem šel do vězení. To mě udržovalo při životě. Slíbil jsem si, že už vám nemůžu udělat nic špatného, nic, co by vás mohlo ohrozit nebo zarmoutit. Chtěl jsem dělat už jen všechno dobré pro vaši spokojenost. Mrzí mě, že svá slova podpory dnes vidíš jinak.“ „Když tři roky jsou strašně dlouhá doba. Za tu se udála spousta věcí. Já jsem si myslela a věřila, že všechno překonáme. Že se vrátíš domů a společně navážeme tam, kde jsme skončili. Nebo lépe ještě před onou nehodou. Opravdu jsem tomu věřila. A přála jsem si to. Ale jak šel čas, tak to bylo pro mě stále horší. Zpočátku jsem většinou seděla doma v obýváku a celé noci jsem proplakala. Bylo mi líto tebe i Alenky. A tak trochu jsem litovala i samu sebe. Byla jsem na tom s nervama opravdu špatně. Myslela jsem, že se psychicky zhroutím. Potřebovala jsem se z toho mrtvolného stavu nějak dostat. Pomohl mi v tom Petr od nás z podniku.“ „Jak pomohl?“ vyděsil jsem se. „Občas mě pozval na kafe nebo jen tak na procházku. Sblížili jsme se.“ „A to mi říkáš jen tak? Zatímco já seděl ve vězení a vzpomínal na všechno hezké, co jsme spolu prožili, tak ty jsi chodila s nějakým Petrem? Doufám, že už se s ním nescházíš!“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269375
„Bydlím u něj.“ „To nemyslíš vážně! Tak já přijdu domů a najdu prázdný barák. Moje žena je fuč a dcera jakbysmet. To si opravdu zasloužím?“ už jsem pomalu křičel. Přitom jsem si vzpomněl na prorocká slova Viktora. „Doufám, že se vrátíš domů. Jestli chceš, půjdu s tebou pro věci.“ „Nezlob se, ale já se nevrátím. Nemůžu. U Petra už mám všechno potřebné. Nechtěla jsem tě zklamat. Ale život chtěl jinak.“ Zůstal jsem sedět jako opařený. Nezmohl jsem se už na žádný odpor. Cloumal se mnou vztek. Ani ne tak na Martinu, jako spíše na sebe, na život, a tak trochu i na Viktora. Co mám dělat? Kleknout si na kolena a prosit? To by nejspíš nepomohlo. Zamknout a nikam Martinu nepustit? To by bylo ještě horší. Tak jsem jen seděl s hlavou ukrytou ve svých dlaních. „Nezlob se, ale já už budu muset jít. Je mi líto, že to tak dopadlo. Ještě se ti ozvu, abychom se domluvili, co dál, ano?“ Mlčel jsem. Neměl jsem co říct. Najednou mě napadlo, proč jsem se vracel z vězení? Nebylo mi tam přece jen líp? Tam jsem žil aspoň v domnění, že mám ženu, že mám rodinu. Ale ve skutečnosti nemám nic. Zbyla mi jen studená prázdnota. Slyšel jsem zabouchnutí dveří. Martina tak zabouchla dveře za naším
dvacetiletým
společným
životem.
Nikdy
jsem
si
nepředstavoval, že by naše manželství mohlo takhle skončit. Kdo jiný by si to taky myslel? Ale co dál? Co jen bude dál? Přece nemohu žít sám.
100 Ukázka elektronické knihy