„Ale proč? Už jste mě přece viděl víckrát,“ řekla paní Houdová roztřeseně. „Já vás, pane, vůbec neznám. Nevím, kdo jste. Přestaňte mě už sledovat a nepostávejte tady. Jsem už půl roku vdova, o nějaký vztah s mužem nemám zájem.“ „Já nehledám nový vztah,“ řekl muž vlídně. „Jenom vás rád vidím.“ „Pochopte ale, že mě to není příjemné. Obtěžuje mě to. Copak to nechápete? Jestli mě budete pronásledovat, oznámím to na policii.“ „To kvůli tomu, že vás chci občas vidět?“ zeptal se vyčítavě Jaroslav Makovský. „Někoho mi připomínáte.“ „A koho, prosím vás? Nějakou bývalou přítelkyni, s kterou jste se rozešel?“ Doktor Borovský usoudil, že u paní Houdové zvítězila ženská zvědavost nad opatrností, hlas se jí už tolik nechvěl. „Já sám nevím, koho. Nedokážu si vzpomenout,“ posteskl si muž. Tak ani on neví, odkud ji zná, a přitom za ní pořád chodí jako stín. Je normální, nebo je to blázen? Doktor Borovský byl se svými odbornými dedukcemi v koncích. Jeho utkvělá představa, že se mu konečně podaří vysvětlit, co je za psychickými stavy tohoto narušeného člověka, trpícího ztrátou osobnosti, se mu opět na míle vzdalovala. „Už za mnou nechoďte a najděte si ženu, s kterou budete šťastný. Mladší než jsem já.“ Paní Houdová si neodpustila poznámku, po níž muži obvykle sypou poklony a lichotky. Jaroslav Makovský je nepoužil. Bylo slyšet, že pod oknem opakuje: „Odněkud vás ale znám, paní. Vím to, i když si nedovedu vzpomenout, kdy jsme se setkali.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269374
„Už jsem vám řekla, že se mýlíte. To bych si pamatovala,“ odpověděla paní Houdová polichoceným hlasem. „Musela to být jiná žena. Každý máme dvojníka, i když o tom nevíme.“ „Ba ne, v tom se nepletu,“ trval na svém Jaroslav Makovský. „I kdyby. To jste mi mohl říct už dřív,“ usmála se vdova. „Já bych vás vyslechla a všechno by se mezi námi vysvětlilo.“ Jak doktor Borovský poslouchal, najednou v okně byla jiná žena. Ne ta vyděšená vdova v černém. I její hlas se změnil, moc nechybělo, aby byl jak samet. „Je mi to opravdu velice líto, ale jde o nedorozumění. Sbohem, jděte už,“ říkala, jako by vyprovázela starého známého. „Chystám se spát, brzy ráno musím do práce,“ vysvětlovala. Doktor Borovský čekal, jestli uslyší vrznutí okna, a potom překvapením div nehvízdl; paní Houdová muži něco šeptala, v mobilu tomu nebylo rozumět. Vypadalo to, že už moc neschází, aby Jaroslava Makovského pozvala na kafíčko a čerstvý závin. „Počkejte, prosím,“ řekl muž pod oknem. „Musím vám říct, proč jsem si netroufal vás oslovit. Poslední dobou mě dost často bolí hlava. Nedokážu se na nic soustředit, a to mě deprimuje.“ „Něco se vám stalo, pane? Mohla bych vám nějak pomoci?“ Hlas paní Houdové zmedověl. Doktor Borovský se nestačil divit. Ta k smrti vylekaná žena chtěla pomáhat mužskému, na kterého si nedávno volala policisty. „Třeba mě to brzy přejde,“ řekl muž. „A promiňte, že jsem vás vylekal. Až si vzpomenu, koho mi připomínáte, povím vám to. Slibuju.“ „To nemusíte. Nic se přece nestalo, dobrou noc,“ koketně zavrněla paní Houdová, a pak už bylo slyšet zavírání okna. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269374
Doktor Borovský měl sto chutí poslat vdovu za její představení někam, ovládl se však a bez náznaku ironie do mobilu řekl: „Snad vás uspokojilo vysvětlení toho podivného člověka.“ „No, já ještě nevím, co si o tom mám myslet, pane doktore…“ Hlas ženy se zachvěl, ale jinak než ve chvíli, kdy mu volala, že ten neznámý zas stojí pod jejím oknem. „Něco se už trochu vysvětlilo. A jsem tomu moc ráda, pane doktore.“ „Něco se vysvětlilo, paní Houdová?“ Měl sto chutí nahlas zaklít, ale nechtěl se s vdovou hádat. „No, slyšel jste, co mi říkal. Plete si mě s nějakou bývalou přítelkyní, do které se zamiloval, ale pak se spolu rozešli. I to se stává. Jestli ji měl rád, nedokáže na ni zapomenout.“ „On ale nemluvil o přítelkyni. To slovo ani jednou nepoužil.“ „To je pochopitelné. Je dost popletený, stěžoval si na bolesti hlavy.“ „Škoda, že jste se ho nezeptala, z čeho ty bolesti hlavy má.“ „Zeptala jsem se ho na to, neřekl. Vám nestačí, co jsme se dozvěděli?“ „To jeho chování vysvětluje jen částečně. Co když se umí přetvařovat?“ „Ale pane doktore…,“ žena se zasmála, „vždyť už se přiznal, proč to dělá.“ Doktor Borovský si tím nebyl tak úplně jistý. „Až zas přijde pod vaše okno, zkuste se ho na ty bolesti hlavy zeptat. Slibujete?“ „No dobrá. Když se domníváte, že je to důležité, pokusím se. Dobrou noc, pane doktore.“ 100 Ukázka elektronické knihy