Historie
tak, že jej spálil, rozemlel a rozprášil. Trvalo mu několik dní, než mrtvolu zpracoval — Scotland Yard na místě činu našel devět set kousků lidských pozůstatků. Tvůrci samozřejmě drastickou likvidaci těla vynechali. Zápletku přenesli do novinářského prostředí: Oliver z deníku Daily Star se svou kolegyní Beryll (do níž je zamilovaný) pátrají po vrahovi mladé dívky a svého kolegy Johnsona, jenž o případu psal reportáž. Zápletka je díky většímu rozsahu komplikovanější a propracovanější, jednotlivé kapitoly často končí cliffhangerem, aby posluchači nevynechali další pokračování. I přes pečlivější přípravu se Sólokapr nevyhnul problémům, které se u takového typu románu dají očekávat: nejednotnosti ve stylu, v práci s dialogy, ve způsobu charakterizace postav i ve zvolených hlediscích vyprávění. Příběh nemá jednoho detektiva, ale hned tři: pátrání po Oliverovi v různých fázích přebírají Beryll nebo detektiv ze Scotland Yardu, protože Crofts se rozhodl prostředí novin (vytvořené Sayersovou) ignorovat a zaměřil se na práci policie. I přesto Sólokapr zaznamenal obrovský úspěch — BBC obdrželo patnáct set dopisů od spokojených posluchačů (a jen šedesát kritických). Na vlnách říčky Whyn
Úspěch Sólokapra přivedl členy Detection Clubu k myšlence vytvořit štafetový román, z jehož výnosu by se hradily výdaje klubu. Vznikl tak The Floating Admiral (Plovoucí admirál, 1931). Záměr se podařil, román zaznamenal takový čtenářský ohlas, že si klub mohl zřídit prostory pro společná setkávání členů a pro knihovnu v domě na Gerrard Street číslo 31 v londýnské čtvrti Soho. Nejednalo se zrovna o prestižní adresu, okolí tvořily nevěstince a pochybné podniky, takže se traduje, že když se detektivkáři po večerních jednáních rozcházeli, pánové čelili explicitním nabídkám kolem postávajících prostitutek a rázná Sayersová jim spolu s Margaret Coleovou musely dělat ochranku. Organizátorkou nového projektu se opět stala Sayersová. Poučena
předchozími problémy zkusila přijít s románem, v němž by zápletka nebyla plánovaná a kde by každý z přispěvatelů mohl popustit uzdu imaginaci a nahlédnout vývoj zápletky z nového úhlu. Sama výhody takového štafetového autorství popsala v předmluvě:
↑ Členové Detection Clubu
Atmosféra románu odpovídá tomu, co si spojujeme s anglickými detektivkami zlatého věku. Jižní Anglie, přímořské městečko, venkovská krajina, vesnička, fara, říčka Whyn s mnoha zákrutami a břehy Když jeden autor vytvoří stopu, zarostlými rákosím, srpnové jitro… domnívá se, že může vést pouze Starý námořník Neddy Ware se jedním směrem. Ten, kdo na něj vydává přes lesík a pastviny na ryby. naváže, ji ovšem může nasměrovat Jenže tentokrát jej čeká jiný úlovek — opačně. Tím se hra víc přiblíží po řece volně pluje loďka a v ní leží životu. Naše vlastní interpretace tělo admirála Penistona, majitele stop jsou ovlivňovány celkovým sídla Rundel Croft z protějšího břehu. záměrem, takže za jednáním postav Vyšetřování admirálovy smrti se vidíme jen jeden možný motiv… ujímá inspektor Rudge a pátrání jej zavádí na místní faru, neboť loďka Jinými slovy, každý autor může mopatřila vikáři, do Penistonova domu, tivy a stopy reinterpretovat a zasadit který admirál obýval se svou nepříliš je do jiného vzorce vedoucího k řešení. pohlednou neteří Elmou, i do měsSayersová stanovila základní pravidla: tečka Whynmouth, kde se v místním každý musí navázat na předchůdce, hotelu nedávno ubytoval Elmin musí mít představu o rozuzlení a nesnoubenec, plánující admirála přesmí vymyslet zvrat, aniž by nevěděl, svědčit, aby jim s Elmou dal požehjak jej vyřešit. nání. Štafetový příběh, v němž každý Dvanácti kapitol románu se ujalo z přispěvatelů může reinterpretovat dvanáct různých autorů, tvořících své předchůdce a přispět libovolným elitu tehdejšího britského žánrového zvratem v zápletce, čelí hrozbě jen psaní, včetně Christie, Sayersové, chabě koordinovaného zmatku, a ten Berkeleyeho či Knoxe. Prolog v románu skutečně nastal. Každý dodatečně připsal čestný předseda z autorů ve své kapitolce posunul páDetection Clubu Gilbert Keith trání odlišným směrem, a inspektor Chesterton. Součástí knihy byla mapa, se tak freneticky přemísťuje z Rundel předmluva od Sayersové a čtyřiceti Croft do Whynmouthu, pak na faru stránkový „Apendix“, kde autoři a zase přes řeku do Rundel Croft, představují své řešení případu. podle toho, jak si autoři vzpomenou,
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269208
Historie
koho by měl vyslechnout. Vyjevují se nejrůznější motivace ke zločinu a hned zase mizí, do toho se vynořuje dávný skandál v Hong Kongu, jenž zničil admirálovu kariéru, a někde v pozadí se vyskytují dvě figury, jejichž nepřítomnost je zdrojem mnoha nejasností — admirálův synovec Walter a vikářova uprchnuvší manželka. Nakonec jsme tak svědky asi nejhůře organizovaného vyšetřování vraždy v dějinách žánru. Nejprve je to zábavné: v oné líbezné chaotičnosti spočívá specifické kouzlo románu, s přibývajícími stránkami však začne být zmatek úmorný. Minimálně jeden z autorů si to uvědomoval: osmou kapitolu Knox nazval „Třicet devět článků pochyb“ a nechal v ní inspektora Rudge uprostřed noci přemítat nad dosavadním průběhem vyšetřování. Knox byl systematik a v jeho podání kapitola přechází v esej, v němž se snaží logicky vypořádat s tím, co napáchali jeho předchůdci. Jak napovídá název kapitoly, nejasností není málo a svědčí o tom, že autoři v touze po co nejefektnějším zločinu vytvořili situace natolik protichůdné, že je nemožné najít v nich smysl, takže ani ve třech čtvrtinách knihy netušíme, jak byl zločin spáchán, kde byl spáchán a proč, a máme jen přibližnou představu, kdy k němu došlo. Knox současně popsal problémy, s nimiž se musejí vypořádat
V Plujícím admirálovi se završily snahy o vytvoření štafetové detektivky autoři následujících kapitol, aby příběh jako celek dával aspoň trochu smysl. To se bohužel nestalo. Řešení záhady je v podstatě zcela náhodné; odvíjí se od toho, kterou z postav který z autorů považoval za podezřelou, a tudíž k ní obrátil svou pozornost. Závěr románu se tak řídí nikoli logikou či kauzální návazností, ale utváří jej pořadí, v jakém jej autoři psali. Řešení by tak bylo zcela odlišné, kdyby finální kapitolu psal někdo jiný. Jak ze slepé uličky
V Plujícím admirálovi se završily snahy o vytvoření štafetové detektivky. Přes všechnu hravost je z románu patrné, že poetiky jednotlivých přispěvatelů jsou nekompatibilní, že talenty se nesčítají. Jakkoli se tady ukázalo, že štafetové vyprávění představuje slepou uličku, patří Plující admirál mezi klasické texty žánru, jak o tom ostatně svědčí úspěch reedice v roce 2011. Každopádně po Admirálovi
následovaly další kolektivní knihy ilustrující rozmanitost zlatého věku a nápaditost tehdejších autorů. Přispěvatelé byli natolik soutěživí, že účast vnímali jako možnost předvést to nejlepší. Knihy se ovšem neobešly bez kontroverzí, zapříčiněných primárně srážkou eg slavných spisovatelů a jejich vzájemných poetik. Ask a Policeman (Zeptej se policisty, 1932, za účasti Johna Rhodea, Helen Simpsonové, Gladys Mitchellové, Anthonyho Berkeleyho, Dorothy L. Sayersové, Milwarda Kennedyho a s předmluvou Agathy Christie) opět zkouší jiný model. Nenáviděný tiskový magnát lord Compstock je zavražděn a mezi podezřelými se ocitnou arcibiskup, zástupce vrchního komisaře Scotland Yardu a parlamentní sekretář. Ministr vnitra se rozhodne ošemetnou situaci vyřešit tak, že povolá čtyři slavné detektivy, aby se se záhadou vypořádali — bez pomoci policie. Tento román je ze všech štafetových knih nejhravější, neboť je postaven na tom, že si účastníci navzájem vyměnili detektivy. Výsledek samozřejmě směřuje k parodii, protože autoři si dělali legraci z individuálních podivnůstek postav svých kolegů. Nejúspěšnější v tom byl Berkeley, jenž se sám přihlásil o lorda Wimseyho. Jeho příspěvek údajně Sayersovou značně rozladil: Jakkoli byla známá svým smyslem pro humor, Berkeleyho označila za „příliš hrubého parodistu“. Nevole, kterou vzájemné parodování přineslo, zřejmě způsobila, že si čtenáři na další klubovou publikaci museli pár let počkat. Zato roku 1936 se na trhu objevily hned dva kolektivní projekty. Už ovšem nešlo o štafetové romány, spíš jen o sborník příspěvků na zadané téma. The Anatomy of Murder (Anatomie vraždy) je objemný svazek, v němž sedm přispěvatelů (Simpsonová, která
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269208
Historie
byla zároveň editorkou, Berkeley — ovšem pod pseudonymem Francis Iles, Coleová, Crofts, Rhode, Sayersová a nováček E. R. Punshon) v různých variantách beletrizované literatury faktu demonstrují zaujetí autorů zlatého věku skutečnými zločiny a kriminalistikou. Nabídli aktuální pohled na slavné případy z devatenáctého století i ze současnosti, pokusili se o psychologický portrét pachatelů nebo konfrontovali dávné vyšetřování s aktuálními kriminalistickými postupy. Anatomie vraždy je ze všech kolektivních knih nejserióznější. Poslední kolektivní knihou zlatého věku byl na první pohled ambiciózní projekt Six Against the Yard (Šest proti Yardu). Margery Allinghamová, Berkeley, Crofts, Knox, Sayersová a Russell Thorndike napsali povídky, ve kterých představili svou vizi dokonalé vraždy. Všech šest textů následně odborně „zrecenzoval“ bývalý superintendant Scotland Yardu G. W. Cornish, jenž nedlouho předtím vydal své memoáry, které v tisku příznivě zhodnotila Sayersová. Šest proti Yardu je knihou, která plasticky ilustruje poetiku detektivek zlatého věku a mentalitu jejich tvůrců: je plná hravosti a nijak nezastírá revidovala, a rezolutně se do Cornishe svůj primárně zábavný účel; autoři v novinách pustila: svou povídku se předhánějí v opravdu složitých z psychologické stránky považovala zločinech, ale současně touží po tom, za nejlepší, co napsala, a vyzvala aby jejich konstrukce byly uznány bývalého detektiva, aby svou kritiku za pravděpodobné a realizovatelné. konzultoval s lékaři. A jak byla v ráži, Bývalý vysoký policejní důstojník napsala ke sporu ještě jedno stanoovšem využil příležitosti hájit čest visko, jehož „autorem“ byl lord Peter sboru, který byl v detektivkách často Wimsey, hrdina jejích románů, který ironizován, a vždy dokázal zdánlivě poskytl dobrozdání, že spisovatelka neprůstřelné plány rozbít a doložit skutečně vytvořila příběh dokonalé tak, že profesionální policejní sbor vraždy. List samozřejmě i tento dělá maximum, aby zločiny nezůstaly diskusní příspěvek otiskl. nepotrestány. Zeptej se policisty se stal poslední Obzvláště vážně výzvu vzala kolektivní knihou zlatého věku. Sayersová a vytvořila povídku se zloNejspíš proto, že se autoři snažili činem, jehož medicínské aspekty kon- vyhnout recyklaci nápadů nebo zultovala s manželem své spisovatelské se možnosti takového typu publikolegyně Helen Simpsonové, chirurkací vyčerpaly anebo se už nenašel gem Denisem Brownem. Cornish nikdo, kdo by chtěl věnovat energii ovšem i tento plán dekonstruoval, sestavování knihy. Po válce členové z čehož Sayersová údajně byla „velmi klubu na tradici kolektivních publirozmrzelá“. Spor mezi ní a Cornishem kací příležitostně navazovali. Z těch se záhy medializoval, když se o něm novějších jmenujme alespoň pokus doslechli novináři z Daily Mail o pokračování Plujícího admirála a dožadovali se od Sayersové vyjádření. z roku 2011 nazvaný The Sinking Spisovatelka odmítla rady svého Admiral (Potápějící se admirál), jenž agenta Davida Highmana, aby vše se ovšem většího ohlasu nedočkal.
98
Ukázka elektronické knihy
↑ Dorothy L. Sayersová
Mnohem poutavější se zdá sbírka povídek Detection Collection (Detektivkářská kolekce) vydaná roku 2005 k sedmdesátému pátému výročí založení klubu, do níž přispěli i moderní klasikové P. D. Jamesová, Colin Dexter a Reginald Hill. Autoři zlatého věku vnímali žánr jako spojení hry a intelektuální výzvy, podobné luštění křížovek. To se samozřejmě nevylučovalo s tím, že psaní brali velmi vážně. Nejspíš právě duch intelektuální hravosti a to, že je poznat, jak moc si psaní těch knih užívali, způsobuje, že štafetové romány zlatého věku se dodnes těší čtenářské popularitě, jak o tom svědčí úspěch moderních reedic vydaných po roce 2000. Autor je literární teoretik a spisovatel, podle jeho detektivek vzniklo i několik televizních minisérií (například Pět mrtvých psů, Modré stíny či Případ pro exorcistu).