Píseň oceli
Raík stál před ním vysoko na svém stupínku. Strnul v půlce kroku, ale neuvědomoval si to, jen na něho zíral. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se pak. „Minangar z Údolí, můj pane.“ „To byla velmi dobrá píseň, Minangare z Údolí,“ řekl Raík uznale. „Velmi dobrá.“ Minangar si nebyl jistý, jak na takovou pochvalu zareagovat, a tak jen zamumlal cosi o tom, že žije, aby sloužil. Raík ho ale zřejmě příliš nevnímal. „Na dnešní večer je připravená slavnost. Šiška měl zahrát novou píseň o Eoghamovi, Bordachovi a tom mladíkovi, který zabil draka. Snad ji bude zpívat dnes večer u hodování s bohy.“ Krátce se odmlčel. „Večer se ohlásíš u Iomara. Zahraješ tu píseň, kterou jsi mi teď zpíval, abychom uctili Šiškovu památku. Umíš i další písně?“ „Ano, pane,“ přikývl přiškrceně Minangar. „Dobrá. Budeš nás bavit. Zaplatím ti dobře, budu-li spokojen.“ Minangar se hluboce poklonil. „Jsem vám k službám, můj pane,“ vyrazil ze sebe. Omámeně pak poslouchal, jak Raík povolal zpět Iomara a uložil mu, aby pro barda našel nějaké vhodné ošacení a nástroj. Zatímco hovořili, Minangar zalétl pohledem k oknu. Venku svítilo slunce, ale on měl dojem, jako by viděl temné nebe pod příkrovem mraků, stejné jako toho večera, kdy seděl na schodech s tváří obrácenou k neviditelným hvězdám. Dejte mi šanci, prosil je. A bohové ho vyslyšeli. Teď tu stál před vládcem Dussu, své štěstí na dosah, jenže namísto radosti 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269207
Michaela Merglová
cítil jen trpkost. Splnění toho přání nepřišlo bez ceny. Jeho šanci vykoupil Šiškův život. *** Šli dolů po schodišti. Iomar vypadal o poznání rozladěněji, než když mířili za Raíkem, a Minangar si pohled na jeho nespokojený výraz užíval. V chodbě se Iomar zastavil u těžkých dubových dveří a se skřípěním je otevřel. Skrývaly místnost s mokrou podlahou a trojicí dřevěných kádí. „Svléknout, umýt. Nechám ti přinést šaty. Ten hnus, co máš na sobě, spálíme.“ Minangar překvapeně zamrkal. „Prosím?“ „Nebudu se opakovat,“ zamračil se dlouhán. „Pán chce, abys mu večer hrál na hostině, i když jen bohové vědí proč – smrdíš na sto honů a vypadáš, jako bys trávil noci s blechami.“ Básník se posměšně uklonil. „Alespoň je netrávím smutný a sám jako jiní, můj pane,“ odvětil rozverně a vkročil do místnosti. Pěstí naštěstí nedostal. O pár chvil později už se slastným výrazem na tváři seděl v kádi, po prsa ponořený ve vlažné vodě. Cítil, jak se z jeho těla odplavuje špína, pot a pach koní, a také napětí ve svalech. Koupel mu připadala božská o to víc, že Iomar poslal dovnitř děvče, které přineslo postupně vodu, osušky a šaty. I když moc nemluvila, Minangarovi se podařilo ji rozesmát, když zajektal zuby poté, co mu nalila na hlavu vědro chladné vody. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269207
Píseň oceli
Šaty, které přinesla, vypadaly o poznání lépe než ty jeho – lněná košile i vlněné kalhoty na něm sice trochu plandaly, boty ale trefila perfektně a zelená kazajka mu seděla a příjemně hřála. Právě si zavazoval poslední tkanice, když dovnitř vstoupil Iomar. „Pohni,“ zavrčel. Minangar ho svižně následoval. Vystoupali po scho dišti zpátky vzhůru a zamířili do další chodby. Tentokrát došli do malého pokojíku a Minangara upoutaly rozházené věci – velká harfa opřená u stěny, vedle loutna z ořechového dřeva, další strunný nástroj, který nepoznával, se smyčcem a jakousi kličkou a vedle… … strakatý kabátec pověšený ledabyle vedle slam níku. Poznal ho tak bezpečně, až se zachvěl. Šiška. Tohle jsou Šiškovy věci. „Vybírej,“ vybídl ho Iomar. „Co mám vybírat?“ „Nástroj přece! Pán řekl, že máš večer na nějaký zahrát.“ „Mám svou harfu.“ Iomarův výraz do posledního detailu prozrazoval to, co si myslí o básníkově harfě a o tom, kam by ji bardovi nejradši nacpal. „Tohle jsou nejlepší nástroje hodné večerní oslavy,“ usekl, a i když to neřekl nahlas, Minangar v jeho očích četl, že podle něj trhanům nejsou určeny. Mlčky zamířil k loutně. Dotkl se jí s pobožnou úctou – nikdy předtím nic takového v ruce nedržel. I když v Tunde viděl asi dva zpěváky, kteří ji u sebe 99
Ukázka elektronické knihy