„Ne, jestli mi vyjdou moje plány. Odhalit se ale můžeš promyšleně až v příhodný okamžik. Navrhuji ti tohle: za měsíc bude u nás výroční kongres biologů. Je to významná událost. Bude tam spousta veřejnosti a velké množství novin vyšle své zástupce. Veřejné mínění je u nás mocnější element než celý Zaius, než všichni orangutani dohromady, dokonce mocnější než gorily. To bude tvoje šance. A právě před tímto kongresem všechno odhalíš. Zaius tě tam totiž přivede, protože, jak jsem ti říkala, napsal o tobě a o tvém pověstném instinktu dlouhou zprávu. Nejlepší bude, když se potom ujmeš slova a vysvětlíš svůj případ. Vyvolá to takovou senzaci, že ti v tom Zaius nebude moci zabránit. A ty musíš kongresu jasně vysvětlit, oč jde, a přesvědčit novináře tak, jak jsi přesvědčil mě.“ „A co když budou Zaius a ostatní trvat na svém?“ „Gorily, které se budou muset sklonit před veřejným míněním, ty blbce už přivedou k rozumu. Spousta je jich o něco méně hloupých než Zaius a mezi vědci je i několik šimpanzů, které musela Akademie přijmout díky jejich senzačním objevům. Jedním z nich je i Kornélius, můj snoubenec. S ním a jedině s ním jsem o tobě už mluvila. Slíbil mi, že něco pro tebe udělá. Chce tě samozřejmě nejdřív vidět a ověřit si sám, že je pravda to, co jsem mu o tobě vyprávěla a co vypadá tak neuvěřitelně. Také kvůli tomu jsem tě sem přivedla. Mám s ním schůzku a už tady asi bude.“
99
Kornélius na nás čekal pod obrovskou kapradinou. Byl to hezky rostlý šimpanz, určitě starší než Zira, ale přesto na akademika velmi mladý. Jak jsem ho uviděl, zarazil mě jeho hluboký, mimořádně pronikavý a živý pohled. „Jak se ti líbí,“ zeptala se mě Zira francouzsky. Z této otázky jsem poznal, že jsem si s konečnou platností získal důvěru téhle šimpanzice. Zamumlal jsem uznalou pochvalu a přiblížili jsme se k němu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269090
Snoubenci se objali jako ostatní milenci v parku. Vzal ji do náruče, aniž se na mě podíval. Bylo zřejmé, že i přes to, co mu o mně pověděla, má pro něho moje přítomnost stejný význam jako přítomnost domácího zvířete. I Zira na mě chvíli zapomněla a dlouze se políbili na čenichy. Pak se zachvěla, odtrhla se prudce od něho a dívala se zaraženě stranou. „Miláčku, jsme tady sami.“ „Já jsem tady,“ řekl jsem vážně opičím jazykem, jak nejlépe jsem uměl. „Co!“ vykřikl šimpanz a zachvěl se. „Říkám, že jsem tady já. Je mi trapné vám to připomínat. Nevadí mi, že se tady líbáte, ale mohl byste se na mě kvůli tomu potom zlobit.“ „K čertu!“ vykřikl šimpanzí vědec. Zira se smála a představila nás. „Doktor Kornélius z Akademie věd,“ řekla. „Ulyxes Mérou, obyvatel sluneční soustavy, přesněji řečeno Země.“ „Jsem rád, že vás poznávám,“ řekl jsem. „Zira mi o vás vyprávěla. Blahopřeji vám, že máte tak šarmantní snoubenku.“ A podal jsem mu ruku. Udělal krok zpět, jako by se proti němu vztyčil had. „Je to pravda?“ zašeptal a podíval se překvapeně na Ziru. „Copak jsem ti, miláčku, někdy řekla něco, co nebyla pravda?“ Uklidnil se. Byl to vědec. Po krátkém zaváhání mi stiskl ruku. „Jak se máte?“ „Jde to,“ odpověděl jsem. „Ještě jednou se omlouvám, že jsem takto přioděn.“ „Pořád na to myslí,“ usmála se Zira. „Má z toho komplex. Neuvědomuje si, co by to udělalo, kdyby byl oblečený.“ „Vy jste skutečně z…“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269090
„Ze Země, z planety Slunce.“ Určitě až dosud nepřikládal příliš velkou váhu tomu, co mu Zira říkala, a věřil, že jde o nějakou mystifikaci. Zasypal mě otázkami. Pomalu jsme se procházeli po parku. Oni šli vpředu a drželi se pod paží, já na řemínku za nimi, abychom nebudili pozornost chodců, kteří nás míjeli. Moje odpovědi však dráždily jeho vědeckou zvědavost do té míry, že se často zastavoval, pouštěl svoji snoubenku a diskutovali jsme, gestikulujíce a kreslíce do písku aleje. Zira se nezlobila. Zdálo se naopak, že je ráda, že jsem udělal takový dojem. Kornélia samozřejmě zvláště zajímal výskyt homo sapiens na Zemi a musel jsem mu stokrát opakovat, co jsem o tom věděl. Pak dlouho přemýšlel. Řekl mi, že to, co se ode mne dozvěděl, je bezpochyby dokument maximální důležitosti pro vědu a pro něho zvlášť, protože se právě zabývá nesnadnými výzkumy na poli opičího fenoménu. Podle toho, co jsem pochopil, není to pro něho zdaleka vyřešený problém a on sám ani za mák nesouhlasí s obecně přijímanými schématy, ale celou svoji teorii mi nesdělil na první schůzce. V každém případě však o mě projevil maximální zájem a dal by býval celé jmění za to, kdyby mě mohl mít ve své laboratoři. Hovořili jsme potom o mé současné situaci a o Zaiusovi, o němž také prohlásil, že je hloupý a zaslepený. Chválil Ziřin plán. On sám připraví terén tím, že začne hovořit v přítomnosti některých kolegů o záhadnosti mého případu. Když odcházel, podal mi ruku bez váhání, ale napřed se rozhlédl, jestli není nikdo v dohledu. Pak políbil svoji snoubenku, ale stejně se ještě několikrát ohlédl, aby se přesvědčil, že nejsem halucinace.
101
„Roztomilá mladá opice,“ řekl jsem, když jsme se vraceli k autu.
Ukázka elektronické knihy