jmenování – zvedal žaludek? Co když tohle byl ten kámen úrazu? Za těch sedmnáct let jsem ho nikdy nepřistihla, že by se díval na porno, a až po rozvodu mě napadlo, že vlastně mohl. On se mohl dívat a já jsem ho u toho mohla přistihnout. A přece mě to v manželství ani jednou nenapadlo. Je fakt, že sex se z našeho života pomalu vytrácel, ale zdálo se mi to přirozené. Mně sex nijak zvlášť nechyběl, vlastně jsem nad tím ani moc nepřemýšlela. Prvořadé pro mě bylo, že si stále rozumíme. Ale co když celou dobu trpěl, protože se musel spokojit s málem, protože mi nemohl sevřít rukama hlavu a vrazit mi ho tam a tisknout mě dlaněmi, prudce přirážet svým ptákem, až bych se skoro dusila a dávila, až by mi tím tlakem lezly oči z důlků a rozmazávala se řasenka? Přemýšlela jsem nad tím hlavně proto, že si tak rychle našel náhradu. Neopustil mě kvůli ní, ale netrvalo ani měsíc a byla tam. Jako by se jedna osoba dala vyměnit za jinou bez jakýchkoli problémů, jako když si člověk něco koupí, není s tím spokojen, a tak to jde prostě druhý den vrátit. Za sedmnáct let vrátit. A požadovat něco jiného, nového, lepšího. A dostat to. No dobře, pusu ani zadek jsem mu sice nikdy nedala, ale kromě toho jsem mu toho dala strašně moc. Ze sebe. Ze své energie, ze svého času, ze svého života. Až když bylo naše manželství v posledním tažení, ovládla mě apatie, dny ubíhaly, přestala jsem projevovat zájem – ano, aha, jak chceš, dobře, přestala jsem mu se vším pomáhat, jak jsem to měla ve zvyku dlouhých sedmnáct let, a už jsem jen čekala, kdy mi to řekne. Neopustila jsem ho, nechala jsem to na něm, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269073
svým chováním jsem ho donutila to udělat. Nechala jsem ten vztah umřít, ale ne s krutým potěšením – dovrším zkázu!, – ani se zadostiučiněním – tohle jsem přesně čekala!, ani s ironií – tak už mi to konečně řekni, ty hajzle jeden! Bylo mi to líto, ale už jsem jednoduše neměla sílu to táhnout někam dál. Můj muž díky mně sedmnáct let rostl, vyvíjel se, profesně se vypracoval, z ustrašeného chlapečka se stal sebevědomý muž, jen se u toho, u něj, tak nějak zapomnělo na mě, nějak nezbyl prostor, vlastně, aha, kde jsem byla celé ty roky já? Proč jsme po večerech řešili vždycky jen jeho práci, jeho problémy s kolegy, společnými silami vypracovávali zprávy, které potřeboval odevzdat, vždycky jsem mu je musela zkontrolovat, pozorně si je přečíst a hlavně něčím přispět, nějakou připomínkou, zlepšovacím návrhem nebo aspoň změnou slovosledu, jinak mě obvinil, že mi na tom nezáleží, že je mi jedno, co mu na to řekne šéf. Proč jsme o dovolené jezdili vždycky na hory, výstupy na horské chaty, wow, další razítko na pohled, i když já jsem toužila jet aspoň na týden k moři, a když jeden rok ustoupil a strávili jsme deset dní v kempu u Savony, celou dobu nadával na nevrlé kuchaře a vůbec na Liguřany, na špinavou vodu, ve které plavou odpadky, na to, že si spálil záda, a já jsem mu tohle chování nejen tolerovala, já jsem se mu div neomlouvala, mea culpa, mea culpa!, a nikdy jsem už pak nenaléhala, abychom jeli k moři: Proč jsem souhlasila, že zůstaneme bydlet v Chieri, když jsem přitom už od dob studií měla jasno v tom, že se chci z téhle vesnice přestěhovat do Turína, kde to žije, kde se dá každý den vyrazit ven a pokaždé vidět něco nového? 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269073
À propos, program. Já, která odjakživa milovala umění, především tanec, hudbu, a tedy koncerty, ale i literaturu, film, výstavy, divadlo, jak jsem mohla přistoupit na takový život, v němž jsme se navečeřeli, podívali se na zprávy, pak pracovali, nanejvýš si četli, vrchol kulturního vyžití představovalo společné puštění si filmu na DVD, případně nějaké hudby v přehrávači, a úplně nej třešničkou na dortu jet v sobotu odpoledne do Lingotta na Avatara ve 3D, s brejličkami jako nějaké děti, protože jeho zajímalo sci-fi, protože on měl rád filmy o mimozemšťanech, a když on má rád filmy o mimozemšťanech, je samozřejmé, že já si nasadím barevné brýle a budu tři hodiny čumět na vysoké modré žlutooké ufony, jak skáčou po stromech se Sigourney Weaverovou. Vlastně vím proč. Moc dobře to vím. Myslela jsem, že když budeme všechno dělat spolu, když budeme mít společné zájmy, teda, v praxi, když se já přizpůsobím jeho zájmům, vytvoříme dokonalý pár, bude nám to klapat, klap, klap, klap až do hrobu. Kde budeme pochopitelně ležet spolu, bok po boku. A teď ho potkávám bok po boku s tou druhou, Chieri je malé město, Chieri je díra, snad mi bude odpuštěno, ale je to tak. Od našeho rozvodu – vždycky říkám rozvodu, i když rozvod ještě není možný, zatím jen odluka – uplynul rok a ta druhá neztrácela čas, a ano, je v tom. Už je to vidět, je to vidět i pod zimním kabátem s orientálním vzorem, v němž se promenáduje bok po boku s někdejším mužem mého života. A jsme doma, a je to jasné. Druhý kámen úrazu. Děti. Jak to vlastně bylo s dětmi? Každý mi to teď předhazuje, každý se mě na to teď přímo či nepřímo ptá a já si sama 101
Ukázka elektronické knihy