a mohu jen potvrdit, že makal jako šroubek i v sobotu a v neděli. Musel jsem ho vyvážet i daleko mimo Prahu, třeba až do Těšína nebo do oblíbeného Hodonína, kam jsme dokonce v jednom dni jeli jako šílenci dvakrát. Z Prahy! Postával jsem vedle auta u pochybných objektů a přemýšlel, co asi může dojednat s lidmi, kteří vypadali spíš jako mafiáni než jako seriózní podnikatelé zvlášť, jednalo-li se v polorozpadlých továrnách, zemědělských usedlostech a dílnách, které podle všech známek skončily v konkurzu už dávno, dost možná ještě za federace. Teprve později jsem shledal, co že je Schauer zač. Při jedné takové cestě jsem se potkal s podobným chlápkem, nějakým Emanem – tahal volant jako já a vozil jakéhosi právníka. Dali jsme se do řeči. O všem. Ten mi otevřel oči! A věděl toho dost! Třeba, že Schauer patřil mezi nájezdníky. Vyhlédnul si prosperující, menší firmu a v prvním kroku nájezdu ji nechal spřátelenými subjekty pošpinit. Eman tak nazýval různé reklamní firmičky, které se místo reklamou živily na Internetu pomluvami na všech možných sociálních sítích – aby odlákaly zákazníky a hatily obchody zveřejňovanými falešnými dlužními úpisy. V další fázi, když se firma dostala třeba do platebních nebo odbytových potíží, ji za laciný peníz získal v dražbě přes spřízněného konkurzního správce – což byl zrovna Emanův chlebodárce. Ovšem vzápětí firmu po takzvané revitalizaci odprodal větší, ideálně cizozemské společnosti za násobně větší ranec peněz. Nejprve jsem si myslel, že to Schauer všechno dělá jen pro peníze, ať už jako zničení konkurence na objednávku, ovládnutí zavedené značky anebo kvůli nějaké exklusivní komoditě, držené subjektem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269035
Třeba kvůli lesům, vhodným k vytěžení, nebo pro licenci k těžbě lithia anebo kvůli výhradnímu přístupu k technickému patentu. Jenže to bylo pravdy jenom půl. Schauera hnal strach, jak se sám do telefonu komusi svěřil. *** „Dneska pojedeme do Šena.“ Mračil se a jeho výraz nevěstil nic dobrého. Dovedl jsem si živě představit, že bude jednat zase s nějakými mafiány. „Víte, kde to je?“ „Ne pane, v životě jsem o takovém místě neslyšel,“ zakroutil jsem po pravdě hlavou. „Laskavě si nastudujte cestu, za chvíli to budete potřebovat,“ vyštěknul, posadil se dozadu do vozu a strnul ve své obvyklé póze na ošoupaném čalounu, ze kterého zase div že nelezla péra. Nechápal jsem, co ho tak přitahuje na tomhle předpotopním střepu. Musel mít pořádnou kopu peněz a nové, moderní auto by ho finančně nezruinovalo. „Ano, pane,“ nastavil jsem trasu na navigaci. Schauer po svém usadil, položil vedle sebe aktovku a převlečník a otevřel větší, tvrdou obálku. Chvíli prohlížel její obsah. „Víte, co je tohle?“ pozdvihl obálku do výše, když si všimnul ve zpětném zrcátku, jak na něj upírám zrak. Dnes to vypadalo, že celou cestu neodbude mlčky a strnule v hibernační póze, ale bude se mnou komunikovat jako s člověkem! Asi se ho zmocnit nějaký záchvat sdílnosti cáknutý kapkou exhibicionismu. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269035
„To opravdu netuším, pane.“ „To je poukázka na pořádný balík peněz, rozumíte?“ Opravdu nastal čas sdílnosti! Ho-la-la! „Ano, je to šek.“ Přisvědčil jsem, maje na paměti, že šílencům se zásadně neodporuje. Pokud tedy nejsou ve svěrací kazajce. „Tak, tak, jak jste řekl, je to šek. Na miliardy!“ „To bude jistě skvělý obchod, pane!“ „Obchod? Kulový! Jen starosti,“ zavrčel. „Proč to tedy děláte, pane, když vám to přináší jen potíže a žádné uspokojení?“ „Co prosím?“ „Proč tohle děláte?“ zkusil jsem se zpřesnit. „Jo… Protože jsem blbej,“ řekl nečekaně upřímně Schauer, „a protože z toho rychlíku už nemůžu vystoupit,“ povzdechl si a chvíli útrpně pozoroval z okénka míhající se krajinu. „Vždycky se můžete zastavit,“ začalo mi ho být nějak nemístně líto. „Jo, příteli, vám se to řekne. Taháte si jenom volant v týhle starý káře. Ale já mám jistou zodpovědnost. Jen shromažďuju peníze. Celý život shromažďuju prachy pro ty staré šílence. To je k zbláznění,“ vzal si hlavu do dlaní. „Jak bych vám mohl pomoci, pane?“ „Vy? Pominul jste se? Nijak!“ Zdvihl hlavu a povzdechl si. „Přistoupil jsem na to sám ve své ješitnosti už před lety, a jako bych se upsal ďáblovi. A pak, když jsem se chtěl vyvlíknout, tak to prostě nešlo. Nenechali by mě odejít. Chtěl jsem je i zabít. Ale… je prostě 100 Ukázka elektronické knihy