Stephan Harbort • Když
vraždí
dě ti
těžce, s jedinou výjimkou jsou všechny zraněné osoby ženy a dívky. Vyšetřovatelé se domnívají, že bez pomoci stavebního dělníka, který srdnatě zasáhl, by bylo obětí daleko víc. Pro tuto domněnku mluví také fakt, že podezřelí ze spáchání tohoto činu měli u sebe při zatčení nabité střelné zbraně, kapsy kalhot plné munice a v kapsách bund i ruční granáty, které chtěli rovněž použít, aby způsobili co největší krveprolití. Možná že Mitchell a Andrew jsou dokonce zklamáni, že byli odhaleni tak rychle a nemohli zastřelit víc učitelů a spolužáků. Na vyvýšenině, z níž stříleli, našli vyšetřovatelé 22 nábojnic a jednu loveckou pušku, jíž nechaly z činu podezřelé děti ležet pravděpodobně proto, že překotně utekly, nebo proto, že si myslely, že zbraně již nebudou potřebovat. V dodávce mladíků objevili vyšetřovatelé mapu, na níž byl červeným kruhem vyznačen pozemek s chatou, rodinným letním sídlem Andrewových rodičů. Advokáti dětí, podezřelých z masové vraždy, později tvrdili, že Mitchell a Andrew se chtěli v této chatě schovat jen na pár dní, jen na tak dlouho, dokud se situace opět neuklidní a než se budou moci vrátit ke svým rodinám, protože předpokládali, že pak bude zase všechno v pořádku. V té době byl i prezident Spojených států Bill Clinton informován o otřesných událostech na Westside Middle School. Byl na státní návštěvě v Ugandě a pověřil proto ministryni spravedlnosti, aby bezodkladně prověřila příčiny dětského násilí v USA, „protože něco takového se již nesmí opakovat“. Zatímco vyšetřovatelé se v Jonesboro snaží vnést světlo do temnoty, pro vedení školy a učitele se stalo prioritou věnovat se tělesně raněným a duševně otřeseným žákům. Ještě týž den se setká mnoho žáků, učitelů a profesionál98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269033
Stephan Harbort • Když
vraždí
dě ti
ních poradců v tělocvičně, která byla jen před několika hodinami jejich útočištěm a zachránila jim život. Nyní se stala místem setkání a rozhovorů s jediným cílem: nalézt co nejrychleji způsob, jak pomoci postiženým. Ke konci dne dospěli diskutující k rozhodnutí, že nejlepší bude pozvat co nejdříve národní organizaci pro pomoc obětem, která jim poskytne odborné a seriózní rady, jak co nejúčinněji pomoci postiženým v posttraumatických stavech. Žáci dostali následující den volno, učitelé se však vrátili na místo hrůzy, aby při skupinové terapii otevřeně promluvili o svých zkušenostech, aby získali zpět nezbytnou odvahu a aby si vytvořili vzorec jednání, jak nabídnout pomoc žákům. První den po masakru. Je to jako by začalo nové odpočítávání času. Od doby po oněch 27 výstřelech, které podle policejních důkazů prokazatelně vypálily děti a které neznamenaly jen konec mnoha lidských životů, ale zároveň otřásly jistotou a pohodou mnoha občanů celé země. Konec konců u podezřelých se nejedná o „Crack-Dealery“, ilegální přistěhovalce či profesionální zločince, nikoli, jsou to děti z dobrých místních rodin, od nichž se zlo nedalo očekávat. Nyní se znich stali „Kid-Killers“. Všude v Jonesboro a v okolí vlají bílé stuhy na znamení kolektivní sounáležitosti, visí na anténách aut, na poštovních schránkách, nosí je mnozí obyvatelé, jako by bílé stuhy mohly alespoň trochu zmírnit úděs hrůzného krveprolití. Na všech možných místech visí vlajky na půl žerdi. Mnozí truchlící pokládají květiny a věnce ke škole, za každou zabitou oběť jednu. Ve stejné době smývají pracovníci školní správy proudem vody kaluže krve z betonového povrchu dvora, ale na stěně tělocvičny zeje stále deset ošklivých děr po střelách a připomínají zoufalý boj o přežití postižených žáků a učitelů, na který nebudou moci nikdy zapomenout. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269033
Stephan Harbort • Když
vraždí
dě ti
Oběti a jejich pozůstalí se nechtě stali okamžitě hlavními aktéry tohoto monstrózního dramatu, které stále zaměstnává celý národ a neustále ho popisují média. Roland Wright, manžel zavražděné učitelky Shannon Wrightové, a 13letá Emma Pittmannová, která vděčí učitelce za život, sedí v talkshow „Good Morning, America“ a zadrhávajícím hlasem statečně hovoří s moderátorem o svém smutku, o zážitcích strašného činu, jak se cítí nyní a co bude dál. A ať řeknou cokoli, všechno se náhle ocitá v popředí zájmu celého národa, lidé jim doslova visí na rtech, jsou zmateni, zneklidněni, bezradní, tiše trpí s nimi, mají blízko k slzám, ztrácejí duševní klid a pláčou. Všichni mrtví a zranění se stávají hvězdami médií, hrdiny hrůzné reality show, jako Colby Brooksová, 12letá žákyně, přicházející následující den po střelbě do školy, postřelenou ruku ještě na pásce, a mluví samozřejmě a zdánlivě klidně do televizní kamery, jako by tak činila každý den: „Ve čtvrtek by to bylo stejně zlé jako dnes. Život jde dál a my musíme najít nový začátek.“ Pro Mitchella Johnsona a Andrewa Goldena však žádný nový začátek nebude – nejen dnes, ale ani v příštích týdnech, měsících nebo letech. Nezletilí podezřelí ze spáchání trestného činu jsou v oddělených vězeňských celách, aby se zabránilo jejich vzájemnému kontaktu a aby se nemohli domlouvat. Chlapci nosí, stejně jako dospělí vězni, oranžové overaly a pantofle bez šněrování. Zatímco Mitchell požaduje ze všeho nejdřív bibli, Andrew téměř bez ustání brečí a nejraději by se vrátil domů k mámě. K obědu si přejí své oblíbené jídlo, pizzu Margheritu, ale nedostanou ji. Když jsou Mitchell a Andrew předvedeni před vazebního soudce a jsou obviněni z pětinásobné dokonané vraždy, sedí vedle svých rodičů se svěšenými rameny 100
Ukázka elektronické knihy