odstraňujou ostnatej drát, než se vrátí policie. Pamatuju si, že za svítání a za soumraku bylo krásně. Skoro každej den sním o brutálním násilí, že zabiju nějakýho hajzla holejma rukama. Nějakýho chlapa. Svýho nepřítele, někdy mi připadá, že je mi podobnej. Projíždíme tunelama, kde přestalo fungovat osvětlení, v ukradeným zbrusu novým renaultu, a já myslím na modravý kopce nad růžovým sadem, na pustnoucí pole, co zůstávaj ladem, a na ostrovy v šeru, co zjevěj se s ránem. Najednou, zničehonic, si vybavuju ohromnou a nepochopitelnou lehkost. Naučil jsem se jedno: člověk by si měl dávat pozor, aby nenazýval dobu a společnost jejich pravýma jménama. Chce to postupovat vpřed jako ve zlým snu: neohlížet se nalevo ani napravo, sevřený rty a strnulej pohled. Když je člověk pod zámkem, plakat je jednodušší. Jsem zticha, mám sevřený rty a strnulej pohled. Ach, zahal mě nocí, obklop mě svými posvátnými požáry. Byla to modlitba? Modlil se takhle Soot? Dovol mi navždy se stát obětí, ale jen Tvých rukou. Jistěže se modlil. Večer, když ležel v posteli, strop a chladný světlo, dopadající šikmo dovnitř oknem. Ruce sepnutý na hrudi. Dokonce i to. Otče náš, jenž jsi na nebesích. Jako dítě. Zní to skoro jako vtip. Miserere mei, Deus. V cele. Takhle Soot umřel. Jo, přesně tak, a obzvlášť znát je to na desce Antiphona nach Hildegard von Bingen, pronesl kytarista jakoby vítězoslavným tónem, což jsem vůbec nechápal, protože mi zřejmě ušlo něco zásadního v jeho úvaze, ale nějak to souviselo s rozdí100 •
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269020
lem mezi bordunem a ostinatem, a v tu chvíli jsme za sebou uslyšeli hlasitou ránu a divnej, těžko popsatelnej zvuk, jakoby kovovej a ostrej, ale zároveň vlhkej, mlaskavej, a pak, aniž bych to chápal doopravdy, jsem si uvědomil, co se stalo, otočil jsem se a došlo mi, že jsem předtím slyšel i zvuk brzd, skřípějící brzdy nebo kvílení pneumatik při smyku nebo něco podobnýho, a takový jako syčení, usykávání a uviděl jsem autobus stojící šikmo přes ulici a před ním člověka a kolo, byli tak nějak zaklesnutý do sebe, pod jednou z předních pneumatik, nemohl jsem pořádně pobrat, na co se to dívám, jako by si mozek ten obraz nedokázal zařadit, a slyšel jsem takový jako zakňučení a k tělu přiběhla nějaká ženská v oranžovým kabátě, na pomoc, předpokládám, sledoval jsem, jak skoro tak jako hopká k předku autobusu a sklání se, jenže vzápětí ji to odhodilo zpátky, vypadalo to, jako by ji odkopla nebo odtrhla nějaká neviditelná síla; odvrátila pohled a tvář od toho, co pod autobusem uviděla, a rozklepaly se jí ruce, tak zvláštně, nepravidelně, držela si je před obličejem, a já si uvědomil, že přicházíme blíž, bez přemejšlení jsem opřel kolo o zábradlí mostu a vykročil k místu nehody, který už přitáhlo asi deset dalších lidí, mezi nima chodil sem tam řidič a já zahlídnul jeho obličej, popelavej unavenej obličej, bílou košili s krátkým rukávem a červenou kravatu, a viděl jsem, že několik lidí došlo až k oběti a vytáhli telefony, takže jsem se zastavil, všiml jsem si, že kytarista a skladatelka stojej vedle mě, byli jsme asi • 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269020
čtyři pět metrů od předních kol toho autobusu, nedokázal jsem se tam nepodívat, a uviděl jsem černou bundu, černou kapuci, krev a něco bílýho, co trčelo ven z poničenýho oblečení a zbytků kola, a uhnul jsem očima. To je on, pomyslel jsem si, to je on, ten feťák, je to on, je mrtvej.
Ukázka elektronické knihy