ale my jsme utekli.“ Po tváři jí stekla osamocená slza. „Bylo mi sedmnáct. Připadalo mi, že jednáme správně, víš? Vyhledali jsme šamanku a spojili své duše, abychom byli spolu kdekoli na světě. Otec nás stále pronásledoval. Tolik jsem Versena milovala.“ Odmlčela se a otřela si slzy. Tiše jsem čekala, až dovypráví, ale už teď se mi z toho chtělo taky brečet. Najednou jsem věděla, jak to skončí. Objala se rukama. „Napadly nás bestie. Klan Pavouka. Naši mě zachránili, ale jeho jim nechali. Nevěděli, že jsme spojeni duší, a odsoudili nás tak oba k smrti. Ale Versen nezemřel. Jed bestií ho pomalu měnil a já vše prožívala s ním. Do poslední chvíle. Když jsem se probrala z bezvědomí, vypadala jsem stejně. Žádné pruhy na kůži.“ Hořce se pousmála. „Jenže spojení duší nic nezruší. Versen ke mně mluvil, vábil mě. Často jsem viděla jeho očima — vraždil, mrzačil, opíjel se krví. Málem jsem z toho zešílela a stala se Stínem. Stínovou bestií, kterou by nikdo neodhalil, dokud by nebylo pozdě.“ Seděla jsem s pusou dokořán a neodvážila se ani pohnout. Stínová bestie. Tohle už jsem někdy slyšela… Ondra měl v Zarně meč… stínobijec… „Pak Eldar našel správnou metodu meditace, která ode mě držela Versena dál. Zachránil mě.“ „A bez Eldara to nefunguje?“ „Zkoušela jsem to, ale nejde mi to. Daří se mi tlumit jen bolesti hlavy. Když medituji s tebou, je mi lépe, ale Versenův vliv to nezastaví. Proto se chovám divně. Mluví ke mně a někdy vidím to co on. Snaží se mě ovlivnit.“ Kousla se do rtu, najednou vypadala vyplašeně. „Vím, že to zní šíleně, ale Tajemní to nesmí zjistit. Kdoví kam by mě zavřeli.“ „Neboj, nic neřeknu. Jak ti můžu pomoct?“ „Potřebuji najít správnou techniku meditace, cokoli, co by mi pomohlo Versenovi odolat. Možná nám pomůže to, co se mi stalo včera v noci. Proto jsem s tebou chtěla mluvit.“ Zpotily se mi dlaně, když jsem si na včerejší noc vzpomněla. Na Eldara. V břichu jsem cítila takový podivný plíživý
94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269008
pocit, jako by se mi po nohou plazil had a v příštím okamžiku mě měl sevřít. „Vypadá to, že Eldar není mrtvý.“ Udělal se mi knedlík v krku. Přece jenom… „Jeho tělo sice spálili ve Věčném ohni, ale jeho duše je stále tady. Napřed se mi o něm zdálo, ale ráno při meditaci se mi ozval. Celý den jsem zkoumala, jestli to není výstřelek Versena, a není. Je to Eldar a je uvnitř mě.“ Nejistě se na mě podívala. „Já vím, že to zní, jako bych se zbláznila. Nevím, jak jinak to vysvětlit. Jeho duše je ke mně nějak připojená.“ Nebýt včerejška, možná bych si opravdu myslela, že se Lia zbláznila. „Prosím, řekni něco.“ Konečně jsem se pořádně nadechla. Píchalo mě z toho v hrudi. „Věřím ti. Viděla jsem Eldara včera v noci.“ Chytila mě za ruku. „Cože?“ „Normálně jsem usnula a najednou jsem byla na pláži a tam jsem ho uviděla. Myslela jsem, že to byl jen velmi reálný sen.“ „Nebyl. Sice nevím, co to přesně bylo, ale rozhodně ne obyčejný sen. Ta pláž je jeho tajné místo, kam chodil přemýšlet.“ „Lio, to je přece skvělá zpráva. On žije… teda, jeho duše je pořád tady.“ Netvářila se kdovíjak šťastně. „Nevím, co ho u mě drží. Může každou chvíli zmizet.“ Pokrčila jsem rameny. „Vždycky nás učili, že schopnosti našeho mozku nejsou ještě plně prozkoumané. Možná to platí i pro ještěry.“ „Asi máš pravdu.“ Viditelně se jí ulevilo. „Když mi umíral v náručí, spojila jsem s ním svou mysl. Chtěla jsem mu ulevit od bolesti. Víš, aby se mohl rozloučit.“ V jejích očích se leskl smutek. „Chtěl tě ještě naposledy vidět.“ „Mě?“ „Chtěl se s tebou rozloučit, ale jeho zranění bylo příliš vážné. Prosil mě, ať mlčím. Pak nevím jak, jestli jsem to byla já
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS269008
nebo on, ale zůstal v mé mysli. Celou dobu tam byl, ale ozvat se mohl teprve až potom, co o sobě dal vědět Versen. Chápeš? Jeho duše je polapená uvnitř mě a já nevím, na jak dlouho. Může kdykoli odejít do Vyšších sfér.“ Povzdechla si a strčila si pramen černých vlasů za ucho. „Mluvila jsem s ním o tom. Má jedno přání — chce tě vidět. Chce se rozloučit. Záleží jen na tobě, jestli svolíš.“ „Jen se mnou? A jak by to probíhalo?“ Položila jsem nedopitý šálek na stolek za námi, aby mi nevypadl z rozechvělých prstů. „Pomocí meditace. Spojila bych mou mysl s tvou, ale trochu jinak než obvykle. Hlouběji. Neboj, povedu tě.“ Chvíli jsem váhala. Chtěla jsem vidět Eldara a znovu s ním mluvit. Ujistit se, že je v pořádku, přinejmenším v rámci možností. Ale zároveň se ve mně probudila úzkost. Eldar si přál rozloučit se jen se mnou. „Je to jeho poslední přání.“ Tím mě přesvědčila. „Tak dobře.“ Lie zasvítily oči a rychle vstala. Na koberci uprostřed místnosti udělala kruh ze svíček a doprostřed umístila dva kulaté polštářky s výšivkami dvojhlavých hadů. Posadila se a já si všimla, že je rozjařená. Možná ji těšilo, že se uvidím s Eldarem. „Ty budeš s námi, Lio?“ Zavrtěla hlavou. „Budeš tam jen ty a on, v jeho světě.“ Měla pravdu, znělo to šíleně. Znělo to strašně šíleně. Přesto jsem do toho šla. Tmu za zavřenými víčky prozářilo zelené světlo. Blížilo se ke mně, rostlo. Žasla jsem nad jeho smaragdovými odstíny. Pohltilo mě do svého středu. Nebodalo mě do očí, nijak mi neublížilo. Vzápětí jsem instinktivně mrkla a spatřila džungli. Kolem mě rostly palmy a divoké keře plné bzučícího hmyzu, ukrytého pod velkými listy. „Eldare? Jsi tu někde?“ Celé mi to trochu nahánělo hrůzu, ale moje zvědavost zvítězila.
96 Ukázka elektronické knihy