Zabalil svetr do uzlu, aby to nejhorší bylo uvnitř, a utřel si s ním obličej. Na svetru přibyly další krvavý šmouhy. Pomalu se zkusil opřít o zábradlí a postavit se. Vyšlo to. Pekelně to bolelo, ale nohy ho poslouchaly. Šoupal se po klandru a vytáh se po něm až k roháku na Koněvce. Tam se opřel o zeď a chvilku odpočíval. Potom přešel hlavní na druhej chodník. Lidi na ulici se po něm občas ohlídli, někdo se ušklíb, ale jinak nebudil zvláštní pozornost. Žižkov byl na rozbitý tlamy zvyklej. Martin se doplouhal k zastávce autobusu, právě když dole pod přechodem zastavila dvěstěsedmička. Odlepil se ode zdi řeznictví a pomalu se přesunul tam, kde tušil druhý dveře. Nastupoval jako jedinej a snažil se bejt maximálně nenápadnej. I tak ale bába na sedadle u dveří začala ječet: „Co sem lezeš, chuligáne špinavá… Pane Janda… Okamžitě ho vyhoďte, dyť je celej krvavej…“ křičela na šoféra a rozštěkala i čokla, kterýho měla vraženýho v tašce na klíně. Martin se podíval dopředu a viděl, jak po něm šofér hodil okem přes zpětný zrcátko. Hrklo v něm. Jestli ho vyhodí, povleče se domů nejmíň tři hodiny. Janda namáhavě natočil svý břicho do autobusu, ještě jednou mrknul na Martina a zavolal přes rameno: „Jen klid, matko… Hlídejte si toho svýho smradlavýho smetáka, nebo vyrazim vás. Smrdí jak posranej hajzl…“ Dva dělníci, co jeli z ranní šichty, se zasmáli a bába stiskla tašku, až podvraťák zaječel. Janda zavřel dveře, pomalu rozhoupal autobus k jízdě a rukou kejvnul na Martina, aby šel blíž. Martin se došoural až dopředu a řek: „…kuju, pane Janda…“ 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268913
„Neděkuj, já tuhle štreku jezdim skoro třicet let a žádná domovní důvěrnice mi nebude vyprávět, koho mám vozit, no ne?“ Martin se zasmál, ale bolelo to. Zašklebil se. „Dostals nakládačku, co?“ uchechtnul se Janda. „Jo…“ „No jo, řekni, jestli chceš někde přibrzdit…“ „Bych si vyskočil tady u parku…“ „Tak jo,“ řek Janda a přibrzdil Martinovi na rohu pod školou. Martin kulhavě seskákal na chodník a mávnul Jandovi na rozloučenou. Tomu přitom blesklo hlavou: Byls dobrej boxer, Klímo, ale takhle tu nechat vlastního kluka, to se nedělá… seš parchant… Potom cvrnknul do čepice a zmizel za zatáčkou. Martin se vydal kolem parku a přemejšlel, jak to zaonačit, aby se protáh domů, až bábina bude pryč. Na věži před chvílí tloukly čtyři a to by měla zrovna jít do kostela. Martin si musí pospíšit, aby se schoval na dvoře a protáh se do bytu, až babča odejde. Zkusil přidat do kroku a přinutil se vydržet zrychlený tempo až k domu, i když mu bylo čím dál hůř. Dvůr byl úplně pustej. Mám kliku, napadlo ho. Nejdřív Janda, a teď ještě vylidněnej barák. To se často nestává. To jo, dneska mám teda fakt kliku, pomyslel si hořce. Zalez si pod pavlač na bednu s pískem a zavřel oči. Babi, prosimtě, už jdi, už jdi… Jako by se ho babička rozhodla poslechnout, skutečně vyšla ze dveří. Martin slyšel, jak zamyká, pro kontrolu cloumá klikou a šourá se pomalu a nejistě dolů po schodech. Když sešla poslední, přehodila si kabelu do druhý ruky, opřela se o hůl a vydala 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268913
se průjezdem na ulici. Martin se za ní díval a v krku se mu dělal velkej hnusnej knedlík při představě, jak by ji vystrašilo, kdyby ho takhle viděla. Rychle vyhopsal po schodech a strachy se mu začernalo před očima, než nahmatal, že klíč od bytu zůstal zavěšenej na šňůře na krku. Konečně byl doma. Vytáh doprostřed kuchyně železnou vaničku, nalil do ní dva kýble studený vody a ještě hrnec teplý, kterej měla babička pořád na kamnech. Byl rád, že ráno nanosil vodu a teď nemusí na pavlač. Svlík se a opatrně si ve vodě sed na bobek. Namydlenou žínkou ze sebe smejval chcanky, krev, zvratky a špínu. Ještě ho všechno bolelo, ale už mu bylo líp. Osušil se, oblík si tepláky a čistý tričko a začal si čistit zuby. Ještě nikdy si je nečistil tak dlouho. Díval se přitom do zrcadla. Přes čelo mu jako dárek od Mildy běžela modrá lajna, nos a obě tváře měl nateklý, ret roztrženej. Mám hubu jak polštář, pomyslel si. Co by na to asi řek táta? Možná by řek: Seš dobrej, synku, seš kabrňák. Jenže tu neni, ani máma. Nechali ho tady, je jim ukradenej a kašlou i na babičku. Martin sebou musí hodit, aby ho takhle neviděla, vona má slabý srdce. Škoda že Janda je cizej, protože je dobrej, s tátou byli kamarádi, ale to už je dávno. Dál si čistil zuby a najednou se jeho obraz v zrcadle rozmazal slzama, přes který nebylo vůbec vidět.
98
Ukázka elektronické knihy