než dostuduješ, budou úplně zrušeny daně.8 Komunismus byl prozaický jako daně a plný zázraků jako pohádka. Z této dialektické slitiny vznikl unikátní žánr – sovětská vědecko-fantastická literatura, speciálně určená k formování mytologického vědomí pionýrů. Do dětské knihovničky raných 60. let patřily knihy napsané v předešlých dekádách. Následující ironická generace už nadobro zapomněla fantastické romány G. Adamova, A. Běljajeva, A. Kazanceva, G. Gureviče, G. Martynova. Ale svého času si právě oni podmanili dětské mysli. Knihy všech těchto autorů měly stejné hrdiny a námět. Daly se spojit do jediné epopeje o radostné budoucnosti, kterou nebylo možné rozeznat od radostné současnosti. V podstatě to bylo sci-fi anonymní jako encyklopedie. Jako velice krátká encyklopedie o společnosti. Primitivní obsah měl konceptuální význam: čím jednodušší, tím přesvědčivější. Spisovatelé svědomitě zrcadlili skutečnost tím, že ji opisovali z plakátů. Autoři sci-fi neuměli dodat k existujícímu pionýrskému ideálu nic nového. Kučeravý Lenin školních chodeb se vynořil z téže sféry, v níž plaval člověk obojživelník, létal Ariel a trpěla hlava profesora Dowella. Poněvadž sociální problémy už byly vyřešené, zbývaly pouze problémy technické. Ty si dětská literatura vypůjčila od Julese Verna. Hrdina Tajuplného ostrova Pencroff sní o splavných řekách, usnad ňujících dopravu přírodních plodin, o těžbě v kamenných lomech, o za kládání dolů, o strojích k průmyslovým účelům.9 Jules Verne byl přesvědčený, že štěstí se dosáhne pomocí stroje. Z romantické touhy po přeměnách, dokonce po překonání přírody, dědictví 19. století, se stal striktní návod, jak jednat. Mičurinovy formule požadovaly od pionýra jako rozsudek tribunálu, aby bojoval s životním prostředím. Ani pionýr, ani společnost se nemohli spoléhat na milost přírody. Nadšenec Pencroff snil o železnicích, ano i o železnicích, jejichž síť měla zcela jistě jednoho dne pokrýt celý Lincolnův ostrov.10 Kazancevovi 8 Tamtéž, s. 47. 9 VERNE, Jules: Tajuplný ostrov. Návrat, Brno 2007, s. 199. 10 Tamtéž, s. 199.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268877
a Martynovovi hrdinové už uprostřed železničních sítí žili a hodlali žít mezi superpřijímači a hyperprostory. Po 19. století podědila dětská literatura i věci (třeba ponorku Pio nýr),11 lidi (nebojácného letce ke hvězdám Větrova a šedovlasého akademika Almazova) a staromódní poetiku, která má bezmeznou důvěru v technické řešení veškerých sociálních otázek. Verneova naivnost představovala metodologický princip. Děj sovětského sci-fi začínal hned za prahem bezprostřední přítomnosti. Letadla létala o trochu rychleji než stíhačky, ceny klesaly o trochu prudčeji než za Chruščova a lidé byli o trochu lepší než učitelé nebo pionýrští vedoucí. Tato literatura se řadila k vědecko-fantastické v podstatě pouze proto, že autor naprosto odtrhl své hrdiny od reality. Přebývali v iluzorním světě dobra a krásy, jenomže jejich mladí čtenáři už v jednom takovém žili. Jaká zápletka mohla hýbat dějem takových knih? Celkem vzato žádná. Sovětský člověk je bytostně neschopný vyrovnat se s nepřekonatelnými překážkami. „Nikdo nemůže obejmout nezměrné,“ řekl Pajčadze. „Samozřejmě jen žertuji.“12 (Vtipálek Pajčadze, hrdina románu Georgije Martynova Dvě stě dvacet dnů v hvězdoletu, je též univerzální hrdina. Je to kladný Gruzínec – jediný povolený jinorodec tehdejší vědecko-fantastické literatury. Před dětmi se Stalinova smrt ještě tajila.) Příroda se nemůže s hrdinou a jeho strojem vůbec měřit. Průměrná rychlost lodi je sto dva tisíce šest set kilometrů za hodinu. – Úplná po hádka!13 Mezi pohádkou a skutečností je množstevní rozdíl – a není právě největší. Ale i to stačí k dobytí vesmíru: Smělé úsilí svobodného lidského rozumu nezná hranic!14 11 Viz ADAMOV, Grigorij: Tajna dvuch okeanov. Dětgiz, Moskva 1959. Poprvé kniha vyšla v roce 1939. 12 MARTYNOV, Georgij: 220 dněj na zvezdoljotě. Dětgiz, Leningrad 1955, s. 40. Nyní zapomenutý G. Martynov byl na začátku 60. let nesmírně populární autor. Oblíbený byl především jeho román Kallisto (1957), v němž se americký špion pokouší vyhodit do povětří mimozemský vesmírný koráb, který přistál na území SSSR. 13 Tamtéž, s. 13. 14 Tamtéž, s. 215.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268877
Sovětská sci-fi nacházela skutečné nepřátele jedině na Západě. Hrdina si umí poradit s přírodním živlem, ale kapitalistický pohled na svět změnit nedokáže. Takže nakonec i na Marsu kšeftaři kšeftují.15 Buržoazní svět se prostírá v zásadně odlišné dimenzi. Není možné se s ním domluvit – to už se člověk spíš domluví s mimozemšťany. Je nemožné jej pochopit, neboť postrádá dokonce i vlastní logiku. Opilý americký hvězdoplavec nalije do nádrže místo kapalného kyslíku dvě stě litrů whisky a odsoudí se tím k jisté smrti. Mezi naším a ne naším není politická hranice, nýbrž hranice druhová, stejně jako mezi nerosty a živočichy. Západ je velké téma sovětské vědecko-fantastické literatury. To on je jejím skutečným tajemstvím, které autoři hledali na Marsu a nalézali v Americe. Uličky se podobaly kamenným soutěskám a dvorky klecím. Všude se prodávaly ořechy, místa v pokoji, akcie, vstupenky do opery… Jeptišky mávaly na taxíky, aby si zajely do banky, do opravny či se pomodlit.16 Sci-fi byla fantastická jedině tehdy, když psala o kapitalismu. Pokolení, které od dětství četlo podobné knihy, muselo nevyhnutelně získat svébytný pohled na svět. Jakmile se do jeho zorného pole dostala skutečnost, začala obrůstat zázraky. (Na kremelské rozdělování dárků doprovázel dědu Mráze místo Sněhurky kosmonaut.) Pokrok byl přírodním zákonem. Komunismus byl výsledkem matematického příkladu. A ten se ničím nelišil od příkladů ze školních učebnic. Škola byla samozřejmě hlavním filtrem mezi dětmi a okolním světem. Vnější život modelovala do podoby čehosi účelově výchovného. Člověk nerozebere školu na jednotlivé sféry – pionýrská schůzka, psaní, společná návštěva kulturní akce. Podrobnosti školního života na sebe působí všechny vzájemně. Tvoří uzavřený rozvětvený systém, jehož cílem je přinutit dítě, aby vnímalo svět výhradně prostřednictvím školních výrazů. Proto žák hned od prvního školního dne se školou zápasí, protože 15 Tamtéž, s. 142. 16 GUREVIČ, Georgij: Prochožděnije Němezidy. Molodaja gvardija, Moskva 1961, s. 18.
100
Ukázka elektronické knihy