ještě, ale myslím, že ostatní kapely se na nás dívaly jako na partu grázlů. A v důsledku toho se nás stranili. Cítili jsme se jako vyvrženci a nikdo nám nechtěl dát kšeft. Krátce poté jsem měl zase na starost manažerský povinnosti. Jednoho dne jsem z práce zavolal do Elephant & Castle a svým nejlepším telefonním hlasem jsem řekl: „Mohl bych s dovolením mluvit s manažerem, prosím?“ A ona na to: „Jistě, drahoušku, hned vás přepojím na manažera.“ Pak se ozvalo: „Zdravím, tady manažerka, Elephant & Castle.“ Povídám: „Dobrý den. Mé jméno je Peter Hook. Hraju v kapele, která se jmenuje Joy Division a chtěli bychom si zahrát jako něčí předkapela v Londýně...“ Ona mě zastavila: „Jak že to bylo? Jak znělo jméno?“ „Joy Division.“ „Poslechněte, příteli,“ řekla, „se jménem Joy Division v Londýně nikdy nedostanete práci.“ A zavěsila. Neměl jsem tušení, co tím myslí, ale na tom nezáleželo. Zíral jsem na sluchátko a říkal si: Typický. Mizerný album. Mizerný singl. Žádný kšefty. Byli jsme docela na dně. Můžu k tomu říct jediný: ještě že se objevil Rob Gretton.
98
Přenos
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268875
Musíme se zbavit tohohle náckovskýho obalu
Barney stál v telefonní budce před poštou ve Spring Gardens a právě volal Stevovi, když se najednou otevřely dveře a v nich stál obrovskej chlápek s plnovousem, na nose brýle, který si posunul na nose, než promluvil. „No, do prdele. Ty jsi z Joy Division, že jo?“ Byl to Rob. „Viděl jsem vás na tý akci Stiff/Chiswick,“ pokračoval. „Chci vám dělat manažera.“ Bože, jak my nějakýho potřebovali! Barney zavěsil sluchátko, začal se bavit s Robem a pozval ho na zkoušku do T. J. Davidson’s. Samozřejmě na to Barney okamžitě zapomněl a nikomu z nás o tom neřekl. Stáli jsme na svých místech a zkoušeli, když vešel Rob, usadil se na kraj schodu a seděl tam a kýval se do rytmu. Já, Steve a Ian jsme se na sebe dívali a říkali si: Kdo to je? – a Barney byl mimo, ve svém vlastním světě. Pak jsme dohráli a nastalo trapný ticho. Postupně jsme obrátili pozornost na Roba, který se na nás díval a stále ještě si pokyvoval, jako by se mu líbilo to, co slyšel. A potom konečně promluvil Barney: „Jo, kluci, zapomněl jsem vám to říct. Tohle je Rob Gretton. Dělá DJ v Rafters. Viděl nás onehdy na tý akci Stiff/Chiswick. Chtěl by nám dělat manažera.“ Zazněl kolektivní povzdech úlevy. Nebyl jsem jediný, kdo nenáviděl manažerský povinnosti: Ian to nesnášel, Steve to nesnášel, Barney to nesnášel a Terry, Bůh mu žehnej, ten to dělat nemohl. Ale bez manažera jsme byli nahraný, takže to bylo, jako by nám někdo hodil záchranný kruh. Navíc jsme si Roba hned oblíbili. Zdálo se, že ví, o čem mluví, pravděpodobně díky tomu, že už dělal manažera Panik a měl spoustu zkušeností s kapelami; pracoval i s Rabid a Slaughter & the Dogs. A i když jsme nenáviděli Slaughter & the Dogs a s Panik měl Rob nulový úspěch, a vlastně měl tytéž manažerské zkušenosti jako my ostatní, zdálo se, že říká ty správný věci. První z nich byla: „Tahle deska stojí za hovno.“ (Upřímnost se stala jednou z jeho silných zbraní.) Držel v ruce EP An Ideal for Living. „Jo,“ zamumlali jsme. Posunul si brýle na nose. „Co potřebujeme udělat, je nechat to zremasterovat. Potřebujeme z toho udělat dvanáctipalcovou desku.“ Přenos
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268875
Okamžitě začal říkat „my“ – a to se mi líbilo. Tohle byl někdo, kdo byl na naší straně. Pak ukázal na obrázek bubnujícího člena Hitlerjugend. „Taky se musíme zbavit tohohle náckovskýho obalu.“ To byla rajská hudba pro naše uši a pro ty Ianovy speciálně. Zoufale potřeboval dostat zpátky ty peníze, který si od banky půjčil na neexistující nábytek – třeba jen proto, aby ho Debbie přestala prudit. Takže jedna z prvních věcí, který Rob udělal, bylo, že nechal udělat nový master a vylisovat An Ideal for Living jako dvanáctipalcovou desku s jiným obalem, fotkou lešení na King Street, čímž vyřešil problém se zvukem i náckovským obalem. Pak přesvědčil Toshe Ryana z Rabid Records, což byla nahrávací společnost Slaughter & the Dogs, aby koupili a distribuovali zbytek sedmipalcových desek zároveň s těmi dvanáctipalcovými. A zaplatili nám dopředu. Sedmipalce tak oficiálně vyšly v červnu a dvanáctipalce v říjnu a Ian dostal jedním vrzem zaplacenou celou částku. Takhle si představuju, že se dělá management. Pověděli jsme mu o debaklu ve studiích Arrow a on se s Johnem Andersonem domluvil a nabídl mu za mastery tisíc liber. Od tý chvíle jsme všechny peníze za kšefty dávali do kasičky, kterou spravoval Rob, dokud jsme neměli dost peněz, abychom Johnu Andersonovi zaplatili a dostali ty pásky. (Mohli byste se zeptat, jak se pak mohla nahrávka ocitnout na bootlezích, když jsme dostali mastery. To je velice dobrá otázka, kterou tady ale nemohu zodpovědět. Právníkům už jsem nacpal dost peněz a nemám chuť jim cpát další, děkuju mockrát.) To už jsem prodal svýho Jaga a našetřil si dost peněz, abych si mohl koupit starýho naftovýho Transita. Měl jsem z toho obrovskou radost, protože už mi lezlo na nervy, že musím všechno cpát do svýho auta nebo že musíme najmout dodávku, když si bereme vlastní aparaturu, což byla otrava. Kdysi jsem naboural půjčenou dodávku, když jsme hráli v Pips. A to jenom trochu..., měla na boku závěsy, který vystupovaly ze dveří, těmi jsem vrazil do jinýho auta, odřel jsem lak a trochu to prohnul. Půjčovna mi za to zabavila 20 liber zálohy, ale zbytek kapely prohlásil, že to byla moje chyba a odmítli mi přispět. Vlastnictví dodávky tak byla velká úleva. Od tý doby jsme jezdili tak, že jsem ji řídil, a se mnou se vezla veškerá aparatura a Terry a Twinny, zatímco zbytek kapely jel ve Steveově autě. Najednou jsme byli soběstační a to znamenalo, že pokud nám Rob sehnal kšeft, mohli jsme si vydělat nějaký peníze. A ve shánění kšeftů byl fakt třída. Vlastně od tý chvíle, co vstoupil na palubu, se věci změnily: protože jsme nebyli schopný zorganizovat ani hovno, ale on jo. Když se podíváte na Control, jeho postava vstoupí do našeho života jako uragán, obrovská osobnost hned od začátku, ale doopravdy to tak vůbec nebylo. Ze začátku byl klidný, racionální, mluvil tiše a velice logicky a pořád si něco psal do notesu. Později se přeci jen přiblížil své postavě v Control, když začal být hodně dominantní, dokonce až
100
Přenos
Ukázka elektronické knihy