bychom si to odvezli třeba do toho domova. Zdarma, ale za podmínky, že si to sami odmontujeme a sami vystěhujeme. Tak jsem zase udělal výzvu přes farní charity a přes rádio a přišlo opravdu sto dobrovolníků, kteří se vrhli na ten hotel. Zůstal oholený úplně na zdi, na cihly, protože oni sundávali i obložení ze zdí; chodby byly obložené dřevem a to všechno odmontovali. Dobrovolníci nám z toho ještě vyráběli nábytek do domova. Dodneška tam některý ten masivní nábytek slouží. Opravdu tehdy nebyl problém ani s lidmi a ani s tím udělat nějakou akci a jít pomáhat. Když se vyhlásila sbírka, tak na to lidé slyšeli. Udělali jsme například sbírkovou akci na pomoc do Afriky na léčbu lepry a jenom za hodinku se vybralo asi třicet tisíc korun. Podpora lidí byla daleko větší než v dnešní době. Také to bylo tím, že dřív to byly ojedinělé akce. Když nad tím přemýšlím z dnešního pohledu, kdy je těch překážek, hlavně administrativních, strašně moc, tak se mi nevybavuje žádný problém. Když jsme žádali o finance, tak stačil projekt na stránku A4, napsat žádost: popis situace, co projekt řeší a jaký je rozpočet. Dobrovolníci byli, dárci také byli, takže marně přemýšlím nad nějakým problémem. A kdybyste měl shrnout specifika devadesátých let ve srovnání s tím, co následovalo potom, nebo co je dnes? Největším znakem byla určitě spontánnost. Rozhodli jsme se něco podpořit nebo udělat a bez nějakého velkého plánování jsme do toho šli. Zapojení a nadšení lidí, které jsme oslovili, bylo pořád ještě hodně budovatelské. Na tom se snažíme stavět i dnes. Cítil jsem z těch lidí, že vnímají poslání Charity a to, že Charita skutečně pomáhá potřebným a těm nejvíce postiženým. Tehdy po revoluci to byli například drogově závislí, kteří za doby komunismu byli pozavíraní po psychiatrických léčebnách a po propuštění už neměli žádnou péči, nebo lidé propuštění z vězení, kteří byli vlastně spodina společnosti, a dá se říct, že jim nikdo jiný nepomáhal. Cítili jsme, že my jsme tam pro ně. Potom se to začalo svazovat zákony, legislativou. Stále jsme volali po tom, že chceme zákon o sociálních službách, aby nám zajistil financování. Dneska ho máme a nadáváme na něj, protože nás tak svazuje, že v některých případech už nemůžeme skoro ani lidem pomáhat. Stal se nám jeden případ, že jsme v domově pro matky s dětmi v tísni ubytovali maminku, která přišla s dětmi s tím, že ji manžel vyhodil a že potřebuje přespat a řešit tu situaci. No a přišla nám na to kontrola, že jsme poskytli nezaregistrovanou službu, protože maminku na jednu noc nesmíme nechat přespat, a dali nám pokutu tři sta tisíc korun. To je byrokracie. Domov, který nemůže přijmout maminku na jednu noc, pro mě není domov. Tak jsme se tehdy 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268790
hádali, hnali jsme to přes ombudsmana a podařilo se nám snížit pokutu na pět tisíc. Pravidla zákona o sociálních službách se začala připravovat už od roku 1993–1994. Byl jsem ve všech pracovních skupinách, co ministerstva měla, měl jsem na starosti různé standardy a dneska se ptám sám sebe, jestli nám to stálo za to, že jsme na to takhle tlačili a že jsme de facto sami sebe svázali obrovským množstvím byrokracie, předpisů, nařízení a standardů, které musíme dodržovat a na které nemáme peníze. Dodneška není vyřešeno systémové financování, je to vždycky nahodilé z roku na rok. To bych už dnes možná udělal jinak, jít spíš cestou dobrovolnosti, spontánnosti a poslání, než se svazovat zákony. Ale proč to dopadlo tak, že jste se tolik svázali zákony? Vždycky se nám to nějak vymklo z rukou. Byli jsme u toho, když se ten zákon v roce 2007 přijímal v Parlamentu. Říkal jsem tehdy představitelům ministerstva a poslancům, že nemá význam to schvalovat v této podobě, protože tam nebylo o financování ani slovo. A oni na to: „Víte co, napřed to schválíme v této podobě a pak na to vytvoříme finanční nástroje.“ Nechali jsme se uchlácholit. Schválilo se to a dodneška samozřejmě není žádné systémové financování. Třeba v Německu má podle zákona o sociálních službách domov toho a toho typu nárok na přesně tolik a tolik peněz, na konkrétní typ lůžka má tolik a tolik peněz, mají přesně dané limity. A ta organizace ví, že je dostane, a ví, s čím může hospodařit. To u nás není a nevím, jestli se toho vůbec někdy dožijeme. Když navštěvuji naše střediska Charity, často slýchám: „Udělejte něco s tou byrokracií, pořád zapisovat, samé dokumentace.“ Jenom za loňský rok, když jsme to spočítali, jsme měli v rámci Charity dvě stě padesát dva kontrol z různých úrovní – ministerstva, kraje, obce. Čili to vychází na každý pracovní den jedna kontrola. Přitom ale za jednu kontrolu považuji i tříměsíční kontrolu, která u nás působila. A často kontroly přijdou na to samé. Měli by mezi sebou sdílet výsledky. To už mi zas připadá, že ten stát a byrokracie veřejné správy se nám tu moc rozbujela. A to je právě ta rovnováha, kterou já vnímám jako potřebnou. Diktát státu versus občanská společnost, to se musí držet v rovnováze. Občanská společnost musí fungovat a stát nemůže mít takový vliv na občanskou společnost, aby ji svázal a aby jí diktoval, co má dělat. Velký cit pro to měl Václav Havel. Já jsem se s ním několikrát potkal. Když byly rozsáhlé povodně na Moravě v roce 1997, tak jsme byli na Pražském hradě jako jedna z organizací, které nejvíc pomáhaly při povodních a které od něho dostaly ocenění. A tak jsme i na toto téma diskutovali, že úloha 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268790
státu je, aby občanskou společnost až tolik nedusil nebo nesvazoval. Někdy cítím, že tady ta svázanost je, a kladu si otázku, jestli se s ní ještě v dnešní době dá něco dělat. Připadá mi, že stát nebo úředníci si tu práci sami vymýšlejí, aby obhájili, že jsou potřeba. Tvrdí: „Ano, ale nás je tady málo na tu administrativu a my musíme víc kontrolovat a víc svazovat, předepisovat a nařizovat.“ Člověk někdy pochybuje o smyslu vůbec toho poslání. Charita diskutuje na úrovni managementu o tom, jestli jsme se nenechali příliš svázat. Jestli už neodporujeme charitnímu poslání, když to děláme jen v rámci zákona. Teď jsme vytvořili něco, co jsme nazvali charitní záchranná síť, a chceme to dělat jako humanitární pomoc. Chceme se opravdu starat o lidi, kteří propadají sítem pomoci státu. Například náš sociální pracovník, když jde do terénu v rámci zaregistrované terénní služby, nesmí dát tomu člověku jídlo, protože to zákon neumožňuje. Musí tam jít potom ještě nějaký dobrovolník. Máme obrovské zásoby z potravinové pomoci Evropské unie, nové potraviny a domácí potřeby, hygienické potřeby a ošacení, které můžeme sociálně slabým poskytovat. Chceme je vyhledávat přímo na těch zaostalých vesnicích a vyloučených lokalitách, ale ten pracovník jim to nesmí dát, protože je to proti zákonu. Tak já říkám, že tam nebudeme posílat sociální pracovníky, ale nějaké úplně jiné lidi, kteří budou pracovníci záchranné sítě a budou to řešit. Takhle se trochu vracíme do těch devadesátých let, kdy jsme to dělali spontánně a snažili se pomáhat lidem na základě běžné občanské vzájemnosti. Nebo se snažíme probudit v lidech to, co bývalo za první republiky, že se navzájem o sebe starají. Nazvali jsme to sousedská výpomoc. Je běžné, že když sousedka dlouho nevychází z baráku, tak se tam jdu podívat, a že se i komunita stará o to, zda jsou tam lidé, co si dokáží sami nakoupit nebo ne. Chtěli bychom vrátit to, že ne všude musí být organizovaná placená charita, ať je znovu dobrovolná. Probudit běžné pomáhání lidí mezi sebou. Ale zase nám do toho vešla legislativa: návrh novely zákona o dobrovolnictví doslova říkal, že sousedská výpomoc může být brána jako nelegální zaměstnávání. Zatím se nám povedlo tu novelu „shodit“ a doufám, že nás nikdo neobviní z nějakého nelegálního zaměstnávání. Pořád se pohybujeme na hraně legislativy a toho, co můžeme dělat. To jsme v devadesátých letech neřešili. Prostě jsme šli, sebrali jsme pár lidí a řekli jsme si, že jdeme spontánně pomáhat a je potřeba udělat to a to a nikdo se neptal, jestli dostane ochranné pomůcky, jak je to s bezpečností práce a jestli byli poučeni nebo mají smlouvu. Já se přiznám, že jsem člověk těch devadesátých let, kdy pro mě to byla obrovská výzva i osobně, že jsem se mohl do těch aktivit zapojit a že jsem byl pozván ke 100 Ukázka elektronické knihy