Zhluboka se nadechl a potom prošel kolem stráží a otevřel dveře, dychtivý spatřit to, co původně sám spískal. Jen… prosím, ať to není netvor. Šai postupovala chodbami paláce s krabicí razidel. Jedním energickým pohybem si roztrhla blůzu – odhalila přiléhavou černou bavlněnou košili, kterou nosila pod ní – strhla ji ze sebe a strčila do kapsy. Sukni a legíny pod ní si nechala na sobě. Není to tak odlišné od oblečení, ve kterém se na tohle všechno připravovala. Sluhové utíkali z její blízkosti. Poznali už z jejího postoje, že se mají klidit z cesty. Najednou se Šai cítila mnohem sebevědomější než v mnoha posledních letech. Měla zpátky zase svoji duši. Celou. Cestou vyndala jeden z esenciálních znaků. Natřela jej inkoustem a krabici vrátila do kapsy. Potom si přitiskla razidlo na paži, zafixovala na místě a přepsala tím svou historii, své vzpomínky a životní zkušenosti. Ve zlomku vteřiny si pamatovala obě historie. Pamatovala si dva roky strávené v izolaci plánováním a vyráběním esenciálního znaku. Pamatovala si životní úděl falzifikátorky. Zároveň si však vybavovala, že strávila posledních patnáct let s Teu ly. Vzali ji mezi sebe a naučili ji své řemeslo. Dvě místa a dvě životní dráhy současně. Potom první paměťová stopa začala vyhasínat a z Šai se definitivně stala Šaizan, jak ji pojmenovali Teulové. Najednou byla hubenější a pevnější. Měla tělo, jaké mají válečníci. Odhodila brýle. Oči měla už dávno v pořádku a žádné brýle nepotřebovala. Dostat se k teulskému vojenskému výcviku nebylo jednoduché. Teu lové mezi sebe neradi brali cizince. Několikrát mezi nimi během výcviku málem přišla o život. Ale nakonec přece uspěla. Postupně ztratila všechny vědomosti o tom, jak vytvářet razidla a otisky, a s nimi i inklinaci k vědění. Přesto stále zůstávala sama se bou, pamatovala si svou bezprostřední minulost – jak ji zajali a donutili sedět v cele. Zachovala si – logicky – vědomí o tom, co udělala s razidlem na své paži, a byla si vědoma toho, že život, který se pro ni teď stal skutečností, je falzifikát. Přesto ho prožívala jako skutečný. Když se jí otisk chytil, stala se variantou sebe sama, která by bývala byla skutečnou, kdyby ji mezi 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268758
sebe vzali válečníci této divoké kultury a nechali ji mezi sebou po víc než desetiletí. Skopla si z nohou boty. Vlasy měla kratší. Od nosu se jí po pravé tváři táhla dlouhá jizva. Chodila krokem bojovníka, spíš se plížila, než by si zpříma vykračovala. Dorazila do části paláce určené služebnictvu, těsně před stájemi. Po levé ruce měla Císařskou galerii. Těsně před ní se otevřely dveře a vešel Zu, vysoký a rozložitý. Na čele měl tržnou ránu a obvazem mu prosakovala krev. Oblečení měl roztrhané. V očích mu vřela nenávist. Když ji spatřil, zašklebil se. „Tak teď je s tebou konec. Krvemor tě našel a zavedl nás sem. A já si teď vychutnám –“ Odmlčel se, když Šaizan udělala krok dopředu a v divokém víru pohybů mu hranou dlaně zlomila zápěstí a vyrazila z ruky meč. Vymrštila dlaň nahoru a hřbetem ho uhodila do krku. Potom zaťala pěst a zasadila mu krátký prudký úder do hrudníku. Odneslo to šest žeber. Zu vrávoral a lapal po dechu, oči dokořán, ve tváři děs. Jeho meč hlasitě třeskl o podlahu. Šaizan ho obešla, vytáhla mu z opasku nůž, rozmáchla se jím a usekla mu vázanku z pláště. Zu se zhroutil na zem a Šaizan zůstal v ruce jeho plášť. Šai by mu bývala možná něco řekla. Šaizan neměla na vtipy a bonmoty trpělivost. Válečník se řítí vpřed jako buvol, řítí se dopředu jako řeka. Ohnala se pláštěm a vešla do chodby. Zu lapal po dechu. Přežije to, ale meč pár měsíců v rukou neudrží. Na konci chodby se cosi pohnulo – bílí tvorové, příliš vychrtlí na to, aby to byly živé bytosti. Šaizan zaujala bojový postoj, rozkročila se a pootočila tělo ke straně a s koleny mírně pokrčenými čekala a dívala se do chodby. Nezáleželo jí na tom, kolik těch monster krvemor má. A nezáleželo jí na tom, jestli je přemůže nebo prohraje. Jediné, na čem jí záleželo, byla ta výzva. Ostatní nebylo důležité. Bylo jich pět a měli podobu mužů s meči. Řítili se chodbou, kosti jim chrastily a lebky s prázdnými očními důlky ji sledovaly bez výrazu, jenom se šklebem a vyceněnými zuby. Kosti měli pospravované kousky dřeva. To byly následky škod z předchozích bitev. Každý měl na čele zářící rudou pečeť. Potřebovali na ni krev, aby ožili. S podobnými monstry nikdy dřív nebojovala. Dokonce ani Šaizan. Bodat je mečem nemělo smysl. Ale ty vyspravené kosti… některé 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268758
náhrady byly vytvořené z kousků žeber nebo jiných kostí, které kostlivci přímo nepotřebovali k boji. Takže kdyby se jim polámaly nebo odebraly kosti, mohli by v boji pokračovat? To pro ni byla výzva. Dál už nepřemýšlela. Šaizan jednala vždycky instinktivně. A stejně instinktivně si roztočila Zuův plášť nad hlavou a hodila jej po prvním kostlivci. Kostlivec sebou pod pláštěm začal házet a snažil se vyprostit. Šaizan se zatím věnovala dalšímu. Odrazila jeho útok ostřím Zuovy dýky a potom k němu došla blíž, takže cítila pach jeho kostí. Sáhla mu do hrudního koše a chytila ho za páteř a začala jím škubat. Přitom vyklepala několik obratlů a pořezala se o hrudní kost. Vypadalo to, že kostlivci mají všechny kosti sbroušené do ostrých hran a hrotů jako zbraně. Kostlivec se s hlasitým rachotem zhroutil na zem. Měla pravdu. Když mu odstraní hlavní kosti, ztratí schopnost pohybu. Odhodila hrst obratlů stranou. Zbývají tedy ještě čtyři. Pokud ví, kostlivci jsou neúnavní a vytrvalí. Musí jednat rychle, jinak ji udolají. Tři kostlivci na ni začali útočit. Šaizan couvla, přikrčila se a popadla toho prvního, který si už začal svlékat plášť. Popadla ho za oční jamky v lebce, ale vysloužila si za to hlubokou ránu mečem, který kostlivec držel v ruce. Vytrhla lebku z kostry a postříkala svou krví celou zeď. Zbytek kostlivcova těla se zhroutil k zemi. Zůstala na ní po něm hromada rozsypaných kostí. Pořád se pohybuj. Nezastavuj se. Kdyby se zastavila, zemře. Otočila se na místě a lebkou se bránila útokům dalších kostlivců a odrážela jejich výpady mečem. Obešla třetího, ale ten ji přitom zasáhl do boku. Necítila bolest. Byla vycvičená, aby ji v boji nevnímala. To bylo dobře, protože kdyby ji cítila, byla by bolest příliš silná. Vrazila lebkou do hlavy dalšího kostlivce a obě lebky přitom polámala. Kostlivec upadl a Šaizan se postavila mezi poslední dva. Ti se vzájemně střetli, když se oba zároveň snažili ji zasáhnout. Šaizan jednoho z nich kopla, až ztratil rovnováhu, a do druhého vrazila tělem a přitiskla ho ke zdi. Přimáčkla mu kosti k sobě a dostala se k páteři a uvolnila z ní několik obratlů. Netvorovy kosti se sesypaly k zemi. Šaizan sama zavrávorala, než nabrala rovnováhu. Začínala být pomalá, ztratila příliš mnoho krve. Jak to, že upustila tu dýku? A kdy? Musela jí vypadnout z prstů, když tiskla kostlivce ke zdi. 98
Ukázka elektronické knihy