98
LOGIKA SMYSLU
Důsledkem je, že celé tělo není nic než hloubka a že vtahuje a strhává vše do této zející hloubky, která představuje hloubkovou involuci. Všechno je tělo a vše je tělesné. Všechno je směs těl a v těle, prolínání, pronikání. Jak říká Artaud, všechno je fyzika: „v zádech máme obratle, protknuté jehlami bolesti, které se zasouvají do sebe a tvoří krabice, jakmile jdeme anebo se snažíme něco zvednout či odporujeme pohybu.“6 Strom, sloup, květina, hůl prorůstají tělem; do našich těl stále pronikají jiná těla a existují v něm spolu s jeho částmi. Všechno je hned nádoba, potrava v nádobě a vylučování. Protože tu není žádný povrch, vnitřek a vnějšek, obsahující a obsahované nemají jasnou hranici a hrouží se do univerzální hloubky anebo se točí v kruhu přítomnosti, jež se úží, jakmile se vyplňuje. Odtud pak schizofrenní způsob prožívání kontradikce: buď v hluboké trhlině, která prochází tělem, buď v jeho rozbitých částech, které se navzájem prostupují a víří kolem sebe. Tělo-síto, rozbité tělo a disociované tělo tvoří tři hlavní dimenze schizofrenického těla. V tomto zhroucení povrchu ztrácí slovo jako celek smysl. Zachovává si snad určitou schopnost designace, avšak ta se pociťuje jako prázdná; určitou schopnost manifestace, avšak jakožto cosi lhostejného; určitou signifikaci, avšak jakožto „špatnou“. V každém případě však ztrácí svůj smysl, to jest schopnost shrnout či vyjádřit netělesný účinek aktivity a pasivity těla, ideální událost odlišnou od její přítomné aktualizace. Každá událost se uskutečňuje, třebaže formou halucinace. Každé slovo je fyzické povahy, bezprostředně zasahuje tělo. Odtud následující postup: slovo, jež je nezřídka alimentární povahy, se objevuje v ma juskulích, které jsou jakoby vytištěné na nějaké koláži, v níž tuhnou a v níž pozbývají smyslu; současně s tím, jak takto přišpendlené slovo ztrácí svůj smysl, rozpadá se na kusy, rozkládá se do slabik, a převahou do souhlásek, které přímo působí na tělo, pronikají do něho a zraňují je. Na příkladu schizofrenika, který se učí jazyky, je to jasně patrné: mateřský jazyk je postupně zbavován smyslu a současně s tím jsou stále více zraňující fonetické prvky. Slovo přestalo vyjadřovat nějaký atribut stavu věcí, jeho kousky se směšují s nesnesitelnými znělými kvalitami, lámou tělo, v němž tvoří směs, nový stav věcí, jako by samy byly jedovatou, rámusivou potravou a zabaleným exkrementem. Části těla, trhlinek, které mají tendenci k nekonečnému rozšiřování, a ukazuje, že toto je ve vlastním smyslu schizofrenický symptom, který nelze připisovat ani hysterii ani nutkavé neuróze. 6 Antonin Artaud, in: La Tour de feu, duben 1961.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268739
O schizofrenikovi a dívce
99
orgány se určují vhledem k rozloženým prvkům, které se jich dotýkají a útočí na ně.7 V tomto postupu trpění je účinek řeči nahrazen čistou řečí-afektem. „Všechno psaní je SVINSTVO“ (což znamená, že každé ustavené, jasně vyznačené slovo se rozpadá do rachotivých, alimentárních a exkrementálních kusů). Schizofrenik se nesnaží navrátit smysl, nýbrž chce zničit slovo, spoutat afekt anebo proměnit bolestné utrpení těla v triumfující jednání, poslušnost v rozkaz, a to vždy v této hloubce pod protrženým povrchem. Schizofrenik, jenž se učí cizí jazyky, uvádí příklady toho, jak jej bolestné rozpadání slova v mateřském jazyce proměňuje v akci směřující proti cizím jazykům. A jestliže zraňování příslušelo fonetickým prvkům, které postihovaly části zabaleného či rozbaleného těla, triumfu lze dosáhnout pouze ustavením slov-vzdechů, slov-výkřiků, v nichž jsou všechny písemné, slabičné a fonetické hodnoty nahrazeny hodnotami výlučně tónickými a nikoli psanými, jimž odpovídá vítězné tělo jako nová dimenze schizofrenního těla, organismus bez částí, který žije vdechováním, inspirací, vyprcháváním a tekutou transmisí (Artaudovo vyšší tělo neboli tělo bez orgánů).8 Toto vymezení aktivního postupu v protikladu k postupu trpění je zprvu zjevně nedostatečné: tekutiny jsou očividně neméně zlověstné než kousky. Avšak tak je tomu jen díky ambivalenci aktivního-pasivního. Zde právě vrcholí užití rozporu, jak je prožívaný ve schizofrenii: jsou-li aktivita a pasivita neoddělitelné póly ambivalentního vztahu, je tomu tak proto, že obě jejich řeči náleží nedělitelně tělu, hloubce těla. Nikdy si tedy nemůžeme být jisti, zda ideální tekutiny daného organismu bez částí neunášejí rovněž parazitární verše, fragmenty orgánů a pevné živiny, zbytky exkrementů; a stejně tak nemáme jistotu, zda škodlivé síly nenapomáhají tekutinám a insuflacím vnášet do těla kousky trpění. Tekuté je nutně porušené, nikoli však samo sebou, nýbrž vždy jen oním druhým pólem, od něhož je neoddělitelné. Přesto ale představuje aktivní pól neboli stav dokonalé směsi na rozdíl od uzavření K písmenům-orgánům srv. Antonin Artaud, „Le Rite du peyotl“, in: Les Tarahumaras, vyd. l’Arbalete, ss. 26–32 (čes. překl. Tarahumarové. Peyotový rituál u kmene Tarahumarů, in: Antonin Artaud, Texty I, přel. L. Šerý, Herrmann a synové, Praha 1995) 8 Srv. in: 84, 1948: „Žádná ústa Žádný jazyk Žádné zuby Žádný hrtan Žádný jícen Žádný žaludek Žádné břicho Žádná řiť. Znovu sestavím člověka, jímž jsem. (Tělo bez orgánů tvoří výlučně kosti a krev.)
7
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268739
100
LOGIKA SMYSLU
a zmačkání nedokonalých směsí, představujících pasivní pól. Schizofrenii vyznačuje způsob prožívání stoického rozlišení dvou tělesných směsí, směsi částečné, která mění, a směsi úplné a tekuté, která nechává tělo nedotčeno. V tekutém živlu či vdechnuté tekutině je skryto nepsané tajemství aktivní směsi, jež je jako „princip Moře“ v protikladu k pasivním směsím obalených částí. V tomto smyslu pak Artaud transformuje Valihrachovu báseň o moři a rybách tak, že se z ní stane problém poslouchání a rozkazování. Ona druhá řeč, postup aktivního jednání, je v praxi definována přepětím konsonant, guturál a aspirant, apostrofů a vnitřních akcentů, výdechy a důrazy a modulací, která nahrazuje všechny slabičné či písemné hodnoty. Je třeba proměnit slovo v akci tím, že se učiní nerozložitelným, že se vzpírá dezintegraci: to je řeč bez artikulace. Jejím tmelem je však měkký, an-organický princip, blok či mořská masa. V souvislosti se slovem děrevo je student ruštiny povzbuzen existencí plurálu – děrev‘ya –, v němž vnitřní apostrof jakoby působí splynutí konsonant (měkký znak lingvistů). Místo abychom oddělili konsonanty tak, aby je bylo možné vyslovit, řekneme, že hláska redukovaná na měkký znak činí konsonanty nerozlučitelnými tím, že je změkčuje; jsou teď sice nečitelné, dokonce nevyslovitelné, avšak staly se z nich aktivní výkřiky kontinuálního dechu.9 Všechny výkřiky jsou sceleny v dechu jako konsonanty ve změkčujícím znaku, jako ryby v mořské mase anebo kosti v krvi v těle bez orgánů. A je to i ohnivý znak, vlna „váhající mezi plynem a vodou“, jak říká Artaud: výkřiky jsou jako praskoty v dechu. Když ve svém Tlachapoudovi Artaud říká: „Jusque là où la rourghe est à rouarghe a rangmbde et rangmdbe a rouarghambde“, chce aktivovat slovo, vyplnit je dechem, změkčit anebo rozpálit, aby se stalo akcí těla bez částí, a nikoli snášením rozkouskovaného organismu. Ze slova se pomocí měkkých znaků musí stát pevnost konsonant, nerozlučitelné splynutí konsonant. V této řeči pak můžeme všude Srv. Wolfson, cit. d., s. 53: ve slově derev’ya „představuje virgule ve změkčeném v a y znak nazývaný měkký, kterýžto znak v uvedeném slově působí spíše to, že plná konsonanta y se vyslovuje po (změkčeném) v, kterýžto foném byl nějak změkčen bez měkkého znaku a díky měkké následující hlásce, kterou zde foneticky představuje ya a v ruštině se píše jediným znakem, jenž vypadá jako velké R psané opačně (vyslovuje se dirévya: přízvuk intenzity spadá na druhou slabiku; i je otevřené a krátké; d, r a v jsou změkčené anebo jakoby splývají s y).“ A dále rovněž s. 73, komentáře schizofrenika k ruskému slovu louD’Mi.
9
Ukázka elektronické knihy