„Ukradne ji!“ odpovídá téměř okamžitě půlmilionový hlas. A pak: „Tady je!“ Vpředu se nad hlavami opravdu objevuje lopata. „Štěpán, Štěpán,“ volají v jakémsi smutečním popěvku a znovu vyzvánějí klíči jako na rozloučenou. (Příští den ráno se dozvídáme, že Štěpán spolu s dalšími zdiskreditovanými členy vedení na mimořádném zasedání ústředního výboru odstoupil.) Šest odpoledne. Důležité plénum. Havel klade „fundamentální otázky“ týkající se budoucnosti fóra. Říká, že osobně nechce být „šéfem“ ani profesionálním politikem. Chce zůstat spisovatelem. Václav Malý říká víceméně totéž, až na to, že chce být knězem. Přesto je každému jasné, že Havel musí zůstat až do voleb, a „ve volbách,“ vtipkuje Dienstbier, „ti nedávám šanci!“ Kdosi poukazuje na telefonické stížnosti na nedemokratické metody. Starý konflikt mezi politikou a morálkou, mezi požadavky jednoty a demokracie. Studenti zdůrazňují potřebu jednoty, kontinuity a Havlova vedení. Zvedají se však i jiné hlasy, volající po založení politické strany. Sociálnědemokratická strana se ohlašuje už za několik dnů. Fórum, jak každý souhlasí, nesmí být centralizovanou, stranickou organizací. Ale čím potom vlastně je? Jak vůbec popsat tohle občanské tažení za národní obnovu? Diskuse se nevyhnutelně točí kolem velkých i malých problémů – co v úterý říct Adamcovi, co za pouhou hodinu říct tisku, co je to socialismus a co liberalismus, zda jezdit autem či autobusem. Uprostřed toho všeho náhle začne oslnivý ekonom Klaus předčítat udivující dokument. Nese název „Co chceme“ a podtitul „Programové zásady Občanského fóra“. Navrhuje nové Československo jako právní stát s nezávislým soudnictvím, svobodnými 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268588
volbami na všech úrovních, tržní ekonomikou, sociální spravedlností, úctou k životnímu prostředí a nezávislým vědeckým a kulturním životem. Normální země ve středu Evropy. Tři strojopisné stránky sepsané během krátkého víkendu jednou z komisí. Její členy jsem viděl nejprve sedět na jevišti Laterny magiky a pak se potit v šatně. Můj přítel Petr Pithart, právník, historik a autor jedné z nejlepších knih o roce 1968, který byl po podepsání Charty 77 odsouzen k nekvalifikované práci, přišel do Laterny magiky s jakýmsi skromným návrhem. Za pár minut byl kooptován do komise, jež v několika hodinách napsala návrh plánu nového Československa. Když Klaus dočte, rozvine se diskuse. Václav Benda, konzervativní katolík a jeden z původních mozků Charty, říká, že ačkoli text pomáhal sepsat, s některými jeho částmi nesouhlasí: například s pasáží, v níž je uvedeno, že Československo bude respektovat své mezinárodněprávní závazky (tedy včetně Varšavské smlouvy), a pak s další, která navrhuje, aby stát zaručoval pro všechny sociální minimum. Jde o choulostivý okamžik; jestliže se totiž plénum nechá vtáhnout do vážné politické diskuse, projeví se naplno hluboké rozdíly, které dosud spojovala široká, třebaže minimalistická platforma Charty 77 a nyní fóra. Naštěstí všechno zachraňuje Petr Miller, který vstane a prohlásí, že ačkoli nemá vysokoškolské vzdělání, všemu v prohlášení porozuměl, považuje je za dobré a myslí si, že by se zkrátka mělo přijmout. Znamená to: intelektuálové, přestaňte už konečně žvanit! Úlevné vzdechy. Rychlé hlasování. Přijato, tři se zdrželi. Díkybohu za dělníka. Program samozřejmě obsahuje i poněkud vágně formulovaná stanoviska: například k problému Varšavské smlouvy, roli státu a otázce vlastnictví. V souvislosti s tou 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268588
se mluví o „skutečné konkurenci“ založené na „souběžné, rovnoprávné existenci různých typů vlastnictví a postupném otevírání naší ekonomiky vůči světu“. Je to kompromisní formulace, mající na zřeteli citlivost revizionistů, sociálních demokratů, a dokonce i trockistů, kteří jsou součástí koaličního spektra fóra a stále věří v různé formy společenského vlastnictví. De facto se tu říká: Ať vyhraje nejlepší forma! V soukromí však nemají ekonomové nejmenších pochyb o tom, která to bude. To nejpozoruhodnější bezesporu nejsou rozdílné náhledy na program, ale schopnost rychle se domluvit. V roce 1968, a dokonce i 1977 byla tak široká shoda téměř nemyslitelná. Je to český fenomén. Ale ne pouze český, neboť v různých podobách se něco podobného opakovalo v celé východní části střední Evropy. Představte si víceméně reprezentativní vzorek politicky myslících lidí. Nechte je dva dny pod tlakem pracovat. Co dostanete? Bytostně západní, evropský model: parlamentní demokracii, právní stát, tržní ekonomiku. A vsadím se, že provedete-li stejný experiment ve Varšavě i Budapešti, dostanete stejný výsledek. Není třetí cesty. Není to „socialismus s lidskou tváří“. Je to idea „normálnosti“, která, jak se zdá, triumfálně táhne celým světem. Ale dost filozofování. V příštích deseti minutách musejí vymyslet, co řeknou předsedovi vlády a světu. Na tiskové konferenci se jich samozřejmě ptají právě na tu vágní formulaci o aliancích. Dienstbier říká: „Musíme vycházet z existující situace, ale náš dlouhodobý cíl je Evropa bez bloků.“ Formulace jako od ministra zahraničí. A pokud jde o Sovětský svaz: téhož večera sovětská televize vysílá program o Pražském jaru, včetně rozhovoru s Dubčekem. Interview dodal Originální videojournal. 104
Ukázka elektronické knihy