98
Gwen Floriová
povzdechla a odtáhla propocenou burku od těla. Bibi se ve spánku zavrtěla. Auto zahnulo za roh a hory zmizely na nejvyšší budovou, kterou Gul kdy spatřil. Předjel je muž na motocyklu a jen tak tak se jejich vozu vyhnul. Zakřičel nějakou nadávku, ale jeho hlas se v hluku ztrácel. Auto v neuvěřitelném bludišti provozu téměř zastavilo. Marjam zapomněla, že uvítala úlevu od horka, klesla v sedačce a štěkla na Gula, ať zavře okno. Předstíral, že ji neslyšel. Auto se proplétalo kolem nízké mešity se širokým, opuštěným nádvořím, pak kolem stadionu se stěnami děravými od kulek. Přejeli most vedoucí přes široké koryto řeky, kterým protékal jen špinavý potůček. Po jeho březích pobíhali obchodníci balící na konci dne své zboží. Auta zastavila. Nur Muhammed vystoupil z prvního vozu a krátkými, rychlými kroky došel k nim. Jeho výraz, většinou tak lhostejný, byl zvláštně nadšený. Zaklepal na okno. Marjam se odvrátila. „Toto je Macroyan,“ řekl. „Tady budeme bydlet, dokud nenajdeme vhodný dům.“ Před nimi se tyčily řady flekatých panelových budov, pět nebo šest pater vysokých. Gul zaklonil hlavu, aby dohlédl až nahoru. V hrubých šedých zdech byla úzká okna. Za nimi viselo prádlo, které se pohupovalo ve vánku plném kouře. Vzduch páchl po smažené cibuli a uhlí. Pálily ho oči. Podíval se níž a pod okny uviděl malé balkonky. Z jejich stěn vyčuhovaly roury od kamen. U studny stála řada žen s plastovými nádobami. Mezi nimi pobíhaly děti, které byly navzdory sílícímu večernímu chladu bosé.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268526
TICHÁ SRDCE
99
Jedno z dětí se podívalo Gulovým směrem a uvidělo rodinu ve dvou vozech. Na signál, který Gul vůbec nepostřehl, se k nim všechny děti poklusem vydaly. Starší chlapec s velice špatnou pletí se prodral dopředu skupiny a natáhl se pro jednu z Marjaminých tašek. Noha Nura Muhammeda se rychle pohnula a chlapec skončil na tvrdé zemi. Jeho kamarádi se kolem něj rozzlobeně shromáždili. Nur Muhammed pokynul řidiči, aby tašky zvedl. Nur Muhammed vyrazil a společně s ním celá skupina. Marjam vedla Gulovy dva malé bratry před sebou a Gul šel poslední. Najednou ho cosi zezadu udeřilo do hlavy. Něco jiného dopadlo na zem kousek od něj. Otočil se a rychle ukročil do strany. Kámen jen zázrakem minul jeho obličej. Chlapec byl již znovu na nohou a v ruce držel připravený další kámen. Usmál se, ale nebyl to příjemný úsměv. „Vítej v Macroyanu,“ řekl. tttuuu Džalálábád bylo rovinaté město tvořené zejména hliněnými chatrčemi. Pouze ti nejbohatší měli dvoupatrové vily, jejichž ploché střechy bylo sotva vidět za vysokými betonovými zdmi. Nebo žili podobně jako Gulova rodina v příměstských střediscích v nízkých budovách za opevněním, tvořeným hliněnými zdmi deset metrů širokými a šest metrů vysokými. Domy v Kábulu se táhly k obloze. Lidé bydleli poskládaní jeden na druhého jako kuřata v klecích na tržištích. Nur Muhammed hnal členy rodiny přes
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268526
Gwen Floriová
100
dvůr, který tvořily další vysoké domy Macroyanu, do jedné z budov tak rychle, že Gul měl sotva čas se rozhlédnout. Nur Muhammed je hnal ještě rychleji kolem skupinek rozdivočené mládeže. Vlhké schodiště bylo zavalené odpadky a kusy betonu a osvícené pouze mizejícím večerním světlem, které dovnitř pronikalo skrz rozbitá okna. Kolem nich se strkali lidé nosící nádoby s cákající vodou, vylévající se na schody, čímž se schodiště stávalo ještě nebezpečnějším. Marjam se natáhla po zábradlí, ale bylo utržené. Zavolala tedy Nura Muhammeda, aby jí pomohl, ale ten už byl o patro nad nimi a cestou si oprašoval oblečení. Gul přešel k matce, která se o něj opřela. Z nezvyklé námahy těžce dýchala. Nur Muhammed zastavil ve čtvrtém patře tak náhle, že do něj mladší děti narazily. Zdálo se, že si toho ani nevšiml, protože byl příliš zaneprázdněný oprašováním oblečení a pročesáváním bradky, čerstvě nabarvené henou. Ze sáčku pod tunikou vytáhl hrst nakládaných anýzových semínek, začal je žvýkat, aby si po dlouhé cestě osvěžil dech. „Tohle je dobré, ne? Dost vysoko, abychom byli v bezpečí, a dost nízko, aby se to dalo snadno vyjít.“ Marjam ztěžka vyšla několik posledních schodů a povytáhla si burku, aby nezakopla. „Snadno? Vystoupali jsme snad do oblak. Kde to je?“ Nur Muhammed naznačil bradou směrem ke dveřím na konci chodby. Navzdory tomu, jak do budovy spěchal, teď otálel a stále si upravoval oblečení a vlasy. Marjam čekala několik kroků za ním. V bez-
Ukázka elektronické knihy