„We got guns, we got guns. Motherfuckers better, better, better run.“ Řekl, že potřebuje jen pět minut, že musí ven na ulici, do železářství na rohu. Že prý něco potřebuje. Vrátil se přesně za pět minut, jak slíbil. Koupil tužkovou pájku a motorový olej. Nicolas s Kikirikím vypadali jako dva páníčci venčící psy v parku, drželi příslušníky na vodítku jako nějaké buldoky, a když jim White řekl, ať jednoho z nich vyberou, svážou ho, stáhnou mu kalhoty a do pusy mu narvou srolovaný ručník, všechno bez mrknutí provedli. White odšrouboval zátku, nalil olej vybranému policajtovi do análního otvoru a potom mu tam vrazil pájku. „We got guns, we got guns. Motherfuckers better, better, better run.“ White se usadil do křesla, dal si nohu přes nohu a chviličku uvažoval, jestli si má šňupnout Mariposy. Když pak Nicolas ležel v posteli ve svém pokojíčku, ještě pořád cítil smrad spáleného masa. Spáleného konečníku. Hovna, krev a grilované kuře. Kolega, který té scéně přihlížel, se okamžitě sesypal, přiznal se, ano, byli to oni, pomohli jim albánští námezdníci. Když je teď Copacabana v base, řekli si, že zvýší cenu za bezpečnostní služby tomuhle i všem ostatním podnikům, které hlídali. Kdo peníze navíc nezaplatí, tomu vybílí lokál, a Nový Mahárádža nezaplatil. „We got guns, we got guns. Motherfuckers better, better, better run.“ White prohlásil: „Pravda, co nejde ven pusou, vyleze vždycky z prdele,“ a pak nařídil policajtovi, aby je zavedl na místo, kde lup ukryli. Toho se spálenou prdelí nechali, kde byl, aby trochu vychladl. Nicolas o ten salonek stál. Přímo si na něj dělal právo. Všechno proto natočil na svůj smartphone. Židle, svícny, koberce, počítače. Dokonce i ten obrovský obraz s Mahárádžou. A dokonce i sejf, který vysekali ze zdi krumpáčem. Video pak poslal Oscarovi a představoval si, že ten ho zhlédnul ještě pořád v tom křesle, kde ho nechal. Oscar kapituloval a přistoupil na všechny podmínky. Poběží za karabiníky: „Volal mi nějaký anonym. Kradené zboží je tam a tam. Byli to ti z Pumy, protože jsem jim nezaplatil výpalné.“ 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268509
Z něj se stane hvězda kampaně proti výpalnému, člověk, který měl odvahu věc nahlásit, a přitom začne platit za ochranu Whiteovi: tisíc eur za každou akci a tisíc eur za víkend. Koneckonců mohl dopadnout hůř. A Nicolas? Nicolas nechtěl žádná procenta z výpalného, které White Oscarovi nadiktoval. Lepší nic, než být na něčí výplatní listině. Dosáhl neomezeného vstupu do lokálu pro sebe a pro své kamarády. Nový Mahárádža byl jeho. Když se rozhodl vyjít z pokojíčku, tak jen proto, aby to celé vyprávěl Christianovi. Vzal ho ven na ulici, jedinými svědky byly oprýskané zdi. Chtěl být pro bratra vzorem, naučit ho všemu, co on byl nucen pochopit sám. „Páni, takže teďka můžem chodit do Novýho Mahárádži?“ zeptal se Christian. „Přesně tak. Kdykoli se nám zachce.“ „Páni, Nico, nemůžu tomu uvěřit. Můžu ji mít dneska pod polštářem já?“ „No tak jo,“ svolil starší bratr a rukou mu prohrábl vlasy na ježka.
10 2 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268509
Vladař
Na uměleckém gymnáziu, v jediné laboratoři, probíhal v rámci multimediální výchovy zaměřené na audiovizuální techniky volitelný kurz. Byl o něj veliký zájem. „Natočíme hudební videoklip, pane profesore!“ Na programu dne byla tahle žádost. Klučičí kapela, už vystupovali v několika lokálech, měli asi tucet skladeb, co by mohli nahrát, a hledali producenta. Ve via Tasso se daly pronajmout zkušebny a dalo se tam i nahrávat. Přinesli flešku se dvěma písničkami a vyučující, třebaže neměl příslušné vzdělání, ale studoval na filmové škole Centro di cinematografia v Římě a teď nabízel své služby místním produkcím i uměleckému vzdělávacímu institutu, si dělal větší starost o vybavení učebny, které bylo jeho, než o kvalitu písní svých žáků. Ti přezdívali Ettoru Jannacconemu Vice Buk. Pan profesor měl řadu plus, ale tím největším byl fakt, že byl členem technického štábu soap opery Un posto al sole, Místo na slunci. Vedl teoretické hodiny a jen občas dovolil studentům, aby se přiblížili k jeho „digitálním citlivkám“, jak říkal videokamerám, které nosil z domova do školy a zase zpátky, a vybízel proto ředitele gymnázia, aby zainvestoval tímhle směrem. „Jsme v Neapoli, tady má každý kreativitu v krvi,“ říkal. A profesor De Marino dostal nápad. Natáčet studenty, jak předčítají úryvky z literárních děl. Jannaccone určil jisté hodiny během dopoledne, vybral štáb a stanovil pořadí čtení. Patnáct studentů, patnáct úryvků, ne víc než deset minut na jednoho. „Co ty sis vybral, Fiorillo?“ zeptal se De Marino Nicolase. Vybafl to na něj, zatímco si Nicolas strkal mobil zpátky do kapsy a čekal, až bude moct jít do třídy. „Vybral kde, prof?“ „Co budeš číst na kameru?“ Nicolas přistoupil k jedné lavici, vzal z ní spolužaččinu čítanku, projel obsah, otevřel ji a zabodl prst na jedné stránce. „Sedmnáctou kapitolu z Vladaře.“ 103 Ukázka elektronické knihy