„Pro mě není obyčejný. Je to…“ Vlastně ani nevěděla, co říct. Nebo věděla, ale bála se to vyslovit nahlas. Dárek od srdce? „Kde vůbec je ta Čertova zahrádka?“ „Je to taková rokle u Studniční hory,“ odpověděl Roman. „Nebo spíš skála.“ „Skála? Tys kvůli mně lezl na skálu?“ „Jenom kvuli tobě ne,“ uchechtl se Roman. „Jeden voplégr sem si taky vzal.“ Kristýna se usmála. „I tak jsem ještě nikdy nedostala něco tak… vzácného.“ „To sem rád, že ti to uďálo takovou radost.“ „Obrovskou.“ Ze sluchátka se chvíli linulo ticho. „Hele, k tomu vejletu… Jela bys?“ „No jasně!“ vyhrkla Kristýna. Hned vzápětí jí přišlo, že to od ní bylo příliš dychtivé. „Děkuju ti za pozvání. Kam bysme jeli?“ „To je překvápko,“ prohlásil tajemně Roman. „Musela bych celou cestu mít zavázané oči?“ „Vidíš, to mě nenapadlo.“ „Tak na to zase rychle zapomeň. Když za jízdy nevidím ven, bývá mi špatně.“ „Fajn. Nechci mít poblitý záda,“ odvětil Roman. „Co kdybych tě vyzvednul tak v sedum ráno u tebe doma?“ Kristýna si vzpomněla na rodiče. V sobotu budou doma. „Hm. Myslím, že by bylo lepší, kdybysme se sešli u vlakového nádraží. Abys nemusel zajíždět až k nám.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268364
„Ten kousek by mě nezabil,“ namítl Roman. „Já se ráda projdu.“ „Jak myslíš,“ přistoupil na její návrh. „Jo, abych nezapomněl. Vem si s sebou pořádnou sváču. Asi se vrátíme až navečír.“ „Nechceš mi dát aspoň nějakou malou indicii, kam že to pojedeme?“ „Víš, že ani ne?“ ušklíbl se Roman. „Nemáš ráda překvápka?“ „Jenom ta příjemná.“ „Řek bych, že se ti to bude líbit.“ „Tak dobře. Budu ti věřit.“ Kristýna přemýšlela, na co by se ho ještě mohla zeptat. „Pojedeme za každého počasí?“ „Jasně. Nejsme přeci z cukru. Ale když si přibalíš pláštěnku, nic tim nezkazíš.“ „Píšu si,“ zasmála se. „Svačinu a pláštěnku.“ „A pořádný boty.“ „Budeme někde chodit?“ „Trochu.“ „Co je podle tebe trocha chození?“ „Tak pět kiláků maximálně.“ Kristýna z jeho tónu nedokázala odhadnout, nakolik ho může brát vážně. „To bych měla zvládnout.“ „Takže sme domluvený?“ „Myslím, že jo. V sobotu v sedm u vlakového nádraží. Co bude dál, je ve hvězdách.“ „Asi tak.“ „Měla jsem za to, že aspoň ty víš, kam pojedeme?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268364
„To jo, ale nikdy nevíš, co bude.“ „To je pravda.“ *** sobota 29. července 2006, Trutnov Kristýna přešlapovala před cihlovou budovou vlakového nádraží. Pozorovala, jak se Trutnov probouzí do sobotního dne. Na nádraží nebyla ani noha. Po silnici občas projelo nějaké auto. Panoval tu takový klid, že dokonce bylo slyšet šumění Úpy, tekoucí souběžně se silnicí. Během pracovního týdne něco nemyslitelného. Slunce pomalu šplhalo po blankytně modré obloze. Kristýna zaklonila hlavu. Zavřela oči. Nechala se laskat příjemně hřejivými slunečními paprsky. Dneska bude krásný den, pomyslela si. Na tváři se jí rozlil široký úsměv. Už se nemohla dočkat Romana. Od pondělí se spolu neviděli. Dn-dn-dndndndn. Kristýna otevřela oči. Byla tak zasněná, že zaslechla konopnici, teprve když kolem ní Roman profrčel. Měl na sobě svoji obvyklou bundu. Dnes si k ní navíc oblékl hnědé kožené kalhoty. Zastavil na přilehlém parkovišti. Kristýna šla k němu. „Dobré ráno!“ „Dobrýtro.“ Roman si sundal přilbu. Vrhl pohled na Kristýninu červenou větrovku, silné trekové kalhoty a vysoké pohorky. „Dneska žádný šaty?“
100 Ukázka elektronické knihy