pod pokrývku, cítí na kůži teplo jeho těla porostlého chloup ky. Nečekané, svým způsobem. Takového množství žáru se u Lea nenadála. Překulí se k ní a zatáhne ji zpátky pod deku. „Víš, co bych si teď dal?“ ptá se s ústy na jejích rtech a rukama klouže k je jímu zadku. Naklání se k němu a líbá ho na krk. „Možná si to umím představit.“ „Rostbíf. Brambory. Se vším, co k tomu patří.“ „Aha,“ reaguje zklamaně. „A já už si myslela, že ti tak kručí v břiše touhou po mně.“ Leo se zasměje. „Rozhodně. Taky mám ale hlad. Jídlo bylo v Rusku stejně hrozný, jak si ho pamatuju z dětství.“ A tak to zkrátka je. Je zpátky a nic se nezměnilo. Jdou do hospody na kraji Cambridge, objednají si dvakrát pečené maso s oblohou a při čekání na jídlo hrají na popraska ném zeleném stole u krbu ping-pong. Leovi anglické jídlo chut ná, což u cizinců není běžné. Má za to, že horký toust s máslem je tou nejlahodnější, nejdokonalejší věcí na světě, a nechápe, jak si ji někdo může kazit něčím tak přeslazeným, jako je ja hodový nebo pomerančový džem, nebo něčím tak příšerným, jako je drožďová pomazánka. Teď se ale nespokojí s toustem. Chce pořádný špalek masa, dokřupava opečené brambory, yorkshirský pudink, nádivku, křen, mrkev, tuřín, nakládané zelí, a chce, aby to všechno plavalo v husté pálivé omáčce. Když jim talíře donesou, Joan část svého jídla přemístí na jeho talíř. „Trochu mi pomoz.“ „Ty to nechceš?“ Nepřestává jíst, ani když mluví, ale nabí zené jídlo jí strká zpátky. „Ne, ne. Nech si ho. Já bych to stejně všechno nesnědla. A ty vypadáš hladově.“ Široce se usměje a nabodne si kus jejího yorkshirského pudinku na vidličku. „To jsem. Díky, Jo-jo. Ty moje sladká kamarádečko.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268256
Je tu zpátky i s tou svou žertovnou přezdívkou. Usměje se na něj. „Cos tam vůbec jedl?“ „Ale, však víš. To i ono.“ Co to znamená? Chce to vědět, skutečně ji to zajímá. Ne umí si představit, co asi tak mohl jíst. „Každopádně víc než většina populace, to je jisté.“ Joan se zamračí. „Myslela jsem, že jsi říkal…“ Mávne vidličkou. „To ano. Problém je vyřešený, teoretic ky.“ Ohlédne se přes rameno a spiklenecky se k ní nakloní. „Zmínil jsem se ale přece o technických potížích, ne?“ Joan přikývne. „No,“ říká a pak se odmlčí, zjevně se snaží rozhodnout, jestli může Joan důvěřovat, nebo ne. „Musíš mi slíbit, že o tom s nikým nebudeš mluvit.“ „Ovšemže o tom nebudu mluvit.“ „Ne, myslím to vážně. Musíš mi to slíbit.“ Joan se na něj dívá. Nechápe, co by mohlo být tak důle žité, vidí ale, že po ní chce, aby to vyslovila. „Slibuju,“ říká. Přikývne. „Vzali mě na venkov, aby mi ukázali v praxi, co většině rolníků přinesla kolektivizace. Statky byly obvyk le dost dobře vedené, ale údaje o produkci potravin, které předkládali, mi nějak nešly dohromady.“ Odmlčí se a napije se piva. „Zmínil jsem se o tom jednomu z ekonomů na uni verzitě, Grigoriji Fjodorovičovi. Abych byl upřímný, dotíral jsem na něj kvůli tomu a dokonce jsem vytáhl svou dizertač ní práci, abych s ním ta čísla prošel, a on nakonec povolil.“ Odmlčí se. „Něco mi řekl a chtěl po mně slib, že to nikdy ne spojím s jeho jménem. A já mu to slíbil. Takže to nesmíš ni komu říct. Tohle tajemství nepatří mně ani tobě. Patří jemu.“ „Chápu.“ „Vzpomínáš na ty statistiky, které ve své práci používám?“ „To srovnání s rokem 1928?“ „Přesně tak. No, jenže se ukázalo, že na to, aby byly prav divé, jsou až příliš pěkné. Grigorij Fjodorovič mi řekl, že čísla 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268256
z roku 1928 udávala váhu zrna po sklizni a napytlování. Říká se tomu uskladněný výnos.“ Joan se zamračí, je zmatená. „Hm, jak jinak by to mohli vážit?“ „Tak jak to dělají teď. Uvádějí biologický výnos. Odhad nou množství zrna na poli ještě před sklizní a ten údaj po tom uvádějí.“ „Takže lžou?“ „Ne,“ zašeptá Leo zostra. „Ty údaje nejsou lživé.“ Zavá há a jeho výraz je o něco méně přísný. „Možná zavádějící. Spousta lidí by si přála, aby sovětský systém selhal, a tak jsou přirozeně obezřetní, aby neuváděli statistiky, které by jejich nepřátelé mohli zneužít.“ Než mu Joan odpoví, nechá si informaci projít hlavou. „Ty ale tyhle informace zveřejníš, že ano?“ Leo otáčí vidličkou v ruce. „Já nevím. Ještě jsem se neroz hodl.“ Odmlčí se. „Udělám to, pokud dojde k válce a ta čísla nikdo neopraví.“ „Proč? Jaký je v tom rozdíl?“ „V minulé válce Sovětský svaz výrazně spoléhal na pomoc z Ameriky, a pokud Hitler zaútočí na Rusko, což jistě udělá, bude se to opakovat.“ „Kam míříš?“ „Je to docela jednoduché, Jo-jo. Pokud budou použita ta oficiální čísla, Amerika, Británie nebo kdokoli další bude po skytovat pomoc a dojde k závěru, že země má víc rezerv, než kolik jich má ve skutečnosti. Rusko bude ponecháno bez po moci a vyhladoví.“ „Nemyslíš si, že mají lidé právo dozvědět se pravdu tak jako tak, i kdyby žádná válka nebyla?“ Leo se na ni podívá. „Já si myslím, že všichni mají prá vo žít ve spravedlivé společnosti. A pokud takovému cíli po slouží zfalšování několika čísel, potom bych řekl, že je to ospravedlnitelné, ty ne?“ 100
Ukázka elektronické knihy