máme potřebu se neustále bránit. Pokud na to pohlédneme trochu s odstupem, rozpoznáme v tom jen s obtížemi nějakou koncovku. To si vážně myslí, že se Západ zblázní a dopřeje Rusku takový status, po němž Putin touží, nebo že se dokonce zhroutí? Či to je spíš tak, že už není cesty zpátky, aniž by mu sel přiznat porážku, což je něco, co on nikdy z politického ani osobního hlediska nedopustí? Ostatně, kolik z těch aktivit po chází přímo z jeho kanceláře a kolik mají na svědomí političtí spekulanti, kteří se domnívají, že právě toto chce? Skoro to připomíná scénář k nějakému scifi, v němž roboti pokračují ve válce ještě dlouho poté, co jejich strůjci odešli. Proto také interpretuji náladu v současné Moskvě tak, že se všichni roz mrzele chystají na dlouhou cestu s vědomím, že je nečeká ani vítězství, ani porážka, zato dlouhá a lezavá geopolitická zima. Tato ponurá beznaděj se dotýká jak domácí, tak zahranič ní politiky. Podobně jako si Rusko již dávno zvyklo na fin govanou politickou frašku, kdy se věrní Kremlu špičkují s Kremlem řízenou opozicí v jakémsi bezzubém rituálu, sílí pocit, že na podobné bázi funguje i vláda. Ministři ministrují, poradci radí, političtí konzultanti konzultují, výnosy jsou vynášeny a memoranda protokolována. Televizní zprávy s nadšením informují o nejnovějším zákoně, blížící se de batě, ale co se vlastně děje krom toho, že se hasí každodenní požáry? Do určité míry to je nespravedlivé, protože v někte rých oblastech skutečně došlo k posunu, například pokud jde o opatření, jež měla minimalizovat dopad západních sankcí, až po přestavbu Moskvy na nablýskané hipsterské vel koměsto. Ve většině sfér politiky se ale víc štěká než kouše, jde tam mnohem spíš o formu než o podstatu. Konání pro svou vlastní potřebu není totéž co vládnutí, nicméně převa žuje přesvědčení, že ničeho lepšího se Rusko v těchto dnech nedočká. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268251
Rusové mají dlouholetou tradici v podvratné politické sa tiře, která sahá hluboko do éry Sovětského svazu. V jedné z moderních anekdot se Putinovi zjeví ve snu Stalin a zeptá se ho, jestli mu nemůže nějak pomoct. Putin odvětí: „Proč? Proč jde všechno tak špatně? Co bych měl udělat?“ „Poprav celou vládu a přemaluj Kreml na modro.“ „Proč na modrou?“ podiví se překvapený Putin. „Tušil jsem, že se budeš chtít bavit jen o té druhé části.“ Nechámeli žerty stranou, Putin nemůže nechat popravit vládu, či, řečeno méně dramatickými slovy, neobejde se bez přátel, úředníků a oligarchů, jimiž se obklopil. Čili mu už opravdu zbývají jen kouzla a okázalost – či dát nabarvit Kreml na modro. Svým způsobem v tom lze vidět paralelu s Leonidem Brež něvem, ústředním tajemníkem komunistické strany mezi lety 1964–1982, který proslul svým huňatým obočím. Jestli si na něj dnes ještě někdo vzpomene, je to kvůli tomu, jaký byl v posledních letech, kdy již jako téměř senilní stařec drmolil proslovy napsané jinými, nebylo mu skoro rozumět a jeho země se pomalu, ale jistě řítila do ekonomické, sociální a po litické propasti. Smutné na tom je, že se k moci dostal jako nekompromisní a výkonný manažer a první polovina jeho vlády se vyznačovala zásadními úspěchy, například dohnáním Ameriky v jaderném zbrojení a ekonomickým vzestupem. Po stupně to však bylo těžší a těžší a jeho jedinou odpovědí na situaci byla teatrální vystoupení v cizině – včetně zatažení Sovětského svazu do desetileté války v Afghánistánu –, jimiž se měla odvést pozornost od domácí stagnace. Nepřipomíná vám to něco? Brežněv byl nemocný a umíral, ale je Putin opravdu unave ný? V roce 2008 se nechal slyšet, že celých těch osm let dřel jako galejník, od rána do noci, a že té práci dal úplně všechno. 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268251
Navzdory pravidelně se šířícím zvěstem o jeho problémech se zády (a osobní marnivosti, která vedla přinejmenším k aplika ci botoxu) to vypadá, že se těší dobrému fyzickému zdraví. Ale co to duševní? Při práci na své fascinující knize Fragile Empire (Křehké impérium) mluvil Ben Judah s lidmi, kteří dříve pracovali pro Putina. Jeden z jeho tlumočníků mu vykreslil obrázek muže zaživa pohřbeného ve funkci a legendě, která ho provází: „Vypadá jako člověk bez emocí, člověk, jehož se ne může nic dotknout, člověk, který jako by nevnímal, co se dě je kolem něj. Jako by vůbec nedbal na lidi kolem sebe. Jako by byl vyčerpaný... Už tak dlouho hraje roli ikony, že není zvyklý na to, aby se k němu někdo přiblížil... je úplně izolo vaný. V pasti.“ Ale pak je třeba se ptát, zda o svou práci stále ještě stojí – což si zasluhuje svou vlastní kapitolu.
Ukázka elektronické knihy