jedeme pořád dál! Žádná zastávka! A takový hrad necháme bez povšimnutí! To je ale k vzteku! Průvodce vůbec nedal pokyn k zastavení. To je škoda! Věděla jsem, že je v Heidelbergu hrad, a doufala jsem, že se tam zastavíme, ale dopředu jsem se zapomněla zeptat, když jsme vyjížděli z Paříže. Když už jsme byli všichni definitivně vzhůru, nedalo mně to, abych se nezeptala, proč jsme neudělali v Heidelbergu zastávku. „To bychom časově nestihli,“ vysvětlil mně pan průvodce. Takový nádherný hrad a my jej přejedeme bez povšimnutí, neodpustila jsem si poznámku. Ale když jsem si uvědomila, kudy bychom se k němu museli dostávat, zvlášť když byl na takovém vrchu. Byl mohutný, vlastně to byl shluk budov, i s muzeem a snad i restaurace a vedle něj další, takže tam určitě musela vézt silnice. Ale času určitě nebylo nazbyt, ten byl už dopředu rozvržený, tak jsem to musela uznat. Měli jsme se ještě stavovat v Norimberku na tržišti a doplnit si potraviny, komu co chybělo, případně si něco koupit na památku. Docházelo nám jídlo, protože jsme to měli domů ještě dost daleko a to jsem si neuvědomila. Co jsem na to měla průvodci říci? Měl pravdu! I nám docházel chleba, tak jsme si ho potřebovali koupit. Pokračovali jsme tedy dál, až jsme dojeli do Norimberku a tam byla přestávka. Bylo tam obrovské tržiště, už ale nevím na kterém náměstí. A tak jsme se napřed rozhlíželi, jaké lahůdky nám nabízí a co bychom si mohli koupit. Potřebovaly jsme s dcerou pro sebe dokoupit jen chleba a tak jsem koupila půl bochníku. Vyšel nás tehdy v přepočtu na 180 Kč! Za tu cenu bychom ho měli jíst samotný, když tolik stál! Na tu cenu jsem dlouho vzpomínala, a vzpomněla si na 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268058
babičku, jak říkávala, že je chleba Boží dárek a že si ho musí člověk vážit. Ale jak jsme tak procházely další stánky, objevily jsme zmrzlinu, na kterou jsme byly obě s dcerou zatížené! Prodával ji tam takový dědula, který si nás prohlížel, jak jsme se tak u něj zastavily, nakukovaly a vybíraly, jakou bychom si daly. A hned nám říkal, když viděl, jak vybíráme, za kolik je! Myslel si, že pro Čecháčky bude zmrzlinka drahá a že si to rozmyslíme si ji koupit, ale my jsme s ním „zametly“! Ať kouká, že na ni máme! Na ni jsem peníze nelitovala, ale chleba se nám tedy drahý zdál, to ano! Vybraly jsme si každá tři kopečky a každá jiný, abychom si ji mohly vzájemně ochutnat, zaplatily a pustily se do mlsání. Ta byla! Koukal po nás ještě dlouho, jak jsme tak pomalu umlsávaly a postávaly opodál. Na naše peníze byla drahá, to ano, ale co bychom si nedopřály, když už jsme jednou v tom zahraničí, tak ať máme nejen zážitky kulturní, ale i gastronomické! Když si všichni nakoupili, a vrátili se k autobusu, nasedli jsme a pokračovali v cestě domů k hraničnímu přechodu Cheb. Po vybavení na hranicích jsme ještě udělali jednu přestávku v Motorestu a mířili jsme již do našeho městečka a musím napsat, že i když byl zájezd super, všichni jsme se domů už těšili. Ne nadarmo se přece říká, že je všude dobře, ale doma nejlépe!
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS268058
Takový malý výlet za Velkou Amerikou
Velká Amerika nebylo míněno doslovně, samozřejmě, nebyla to Amerika jako taková, ale byl to jen lom Velká Amerika. Kdepak Velká Amerika, to by byla dlouhá cesta přes oceán, anebo kratší letadlem. Tam jsem nikdy nebyla a ani mě to tam nikdy nelákalo. Tak k našim sousedům se podívat, co je u nich zajímavého, to ano, anebo ještě o kousek dál, ale jen po Evropě. Vidět nějakou tu památku nebo zříceninu hradu, zámek už míň, protože mně všechny připadají stejné, a když tak s malou obměnou. Ale takový hrad, když je z něj ruina a člověk se jím prochází, to má pak bujnou fantazii. Jak tu Ti mocipánové dříve žili, když neměli elektriku a svítili jen loučemi, svícemi, vody málo, zkrátka to je jiné kafe. Všechno přikryl už čas, ale i století a tak to je pro mě daleko zajímavější, než procházet zámek, kde je všechno načinčané, modré nebo růžové salonky, dětské pokoje, knihovny, pánské pokoje, budoáry pro dámy, ne, to mě nebaví! To není ono! Ale vrátím se k mému výletu za Velkou Amerikou, kam jsme jeli za lomem. Ten nás přitahoval! Copak syn, ten tu už byl a vícekrát, ale já ne! A tak jsem byla celá žhavá a čekala, kdy přijede, abych k němu nasedla do vozu a vyrazili jsme. Zazvonil zvonec, a jak se píše v pohádkách, pohádky je konec. Tady ale ne, tady se hlásil syn, že
100 Ukázka elektronické knihy