98
i va n a
a n d r e w s
•
z e p t e j
s e
m o ř e
Zaváhala. Co má odpovědět? Vůbec nic ji nenapadlo, tak se jen zeptala na to, jak dopadl s nohou. „Dobře. Zítra mám být ještě opatrný, ale pak už ji mohu normálně zatěžovat,“ dozvěděla se. „Sophie?“ „Ano?“ „Já… no, vlastně jsem ti chtěl popřát dobrou noc. A taky jsem ti chtěl… moc pro mě znamenáš,“ odmlčel se. Co se to s ním děje? Nedokáže mluvit nebo co? S dívkami to vždycky uměl, a teď? Zakroutil hlavou. V telefonu bylo ticho. „Sophie? Jsi tam?“ „Ano, jsem. Taky ti přeju dobrou noc. A taky pro mě moc znamenáš,“ vydechla a rychle ukončila hovor. Přejela si hřbetem ruky přes čelo a oči se jí naplnily slzami. No tak, nebul, jsi jak malá holka, okřikla se a rázně si otřela tváře. Vyběhla ven z domku a zhluboka se nadechla. Po včerejších mracích nebylo ani památky. Noční obloha byla úplně jasná a poblikávala miliony hvězd. „Miluji tě,“ zašeptala a vztáhla ruce k měsíci, který se právě vyhoupl nad piniový háj, aby mu poslala vzdušný polibek. Martin roztáhl v pokoji závěsy. Zářící měsíc svítil přímo do jeho okna. „Zamiloval jsem se do tebe, Sophie,“ zachraptěl Martin a dlouho se díval tím směrem, kde tušil domek U mořské víly. * * * „Jen pomalu, tati. Ta žebra tě musí hrozně bolet,“ nabádal otce k opatrnosti Martin, když ho vedl k posteli v hotelovém pokoji. „To mi povídej,“ vydechl William Barton a zašklebil se bolestí. „Jsem rád, že už si můžu zase lehnout. Taky jsi nemusel vjet do každého výmolu po cestě!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267970
99
i va n a
a n d r e w s
•
z e p t e j
s e
m o ř e
„No dovol!“ ohradil se Martin, „Jel jsem s tebou jako s miminem. Co bys chtěl?“ Otec to už nekomentoval a natáhl se na postel. „Ale postel je tu dobrá. Naštěstí je manželská, vejdeme se sem oba. Ale nesmíš se v noci moc vrtět. Bolí mě každý pohyb,“ poučoval ho otec. To bude problém, pomyslel si Martin. Jestli to bude jako minulou noc, kdy se převaloval ze strany na stranu a nemohl usnout, jak pořád myslel na Sophii… „A kromě toho jsem si všiml, že trochu kulháš. Nebo se mi to zdálo?“ Otec se na něj upřeně podíval. „Jo, máš pravdu, mám trochu poraněnou nohu,“ neochotně připustil Martin. „Cos dělal, prosím tě?“ „Ale zachraňoval jsem jednu mořskou vílu,“ uklouzlo Martinovi. „Jo tak. Mořskou vílu. Mě zachránil anděl a ty jsi zase zachránil mořskou vílu. A před čím, prosím tě?“ usmíval se otec. „Netrefila domů.“ „A je hezká, ta tvoje víla?“ „Copak jsou víly ošklivé? Tati!“ Martin se proti své vůli musel rozesmát. „Tak dobře. Je nádherná. Koupala se v moři a proud ji odnesl až ke mně. Neměla boty, tak jsem jí půjčil svoje a doprovodil ji domů. Ve vší počestnosti, samozřejmě.“ „No, to bych prosil. My Bartonové jsme ztělesněním počestnosti, že? I když v době nedávno minulé to zrovna o tobě moc neplatilo. Pokud vím, žádné sukni jsi nedal pokoj. Že bys dospěl?“ zamyslel se otec. „Táto!“ ohradil se Martin. „Jo, mimochodem, co bys říkal, kdybys měl na pár dní tuhle manželskou postel sám pro sebe?“ „Já jsem si to hned myslel!“ rozesmál se otec, až se mu tvář zkřivila bolestí. „Chceš být s mořskou vílou, co? A tátu tady necháš samotného!“ vyrážel přerývaně a tiskl si hrudník. „To víš, že tě tu nenechám samotného. Už jsem se v nemocnici domluvil. Každý den sem bude docházet ošetřova-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267970
100
i va n a
a n d r e w s
•
z e p t e j
s e
m o ř e
telka. Pomůže ti s hygienou, přinese jídlo a tak. Já bych se tu občas stavil tě zkontrolovat. Jestli tedy budeš souhlasit.“ „Co mi zbývá? Přece ti nebudu bránit v lásce. A říkáš, že postel budu mít sám pro sebe? Hmm. A ta ošetřovatelka – je mladá a hezká?“ vyzvídal otec. Když mu Martin všechno odkýval, spokojeně zavřel oči. „Dobrá. Beru. A teď,“ zívl, „jsem unavený. Chvíli si zdřímnu.“ „Tak já jedu, tati. Kdyby něco, telefon jsem ti nechal na nočním stolku. Ošetřovatelka přijde kolem oběda. Budu ti volat, jo?“ „Už běž,“ zamumlal otec v polospánku, „mořská víla tě čeká.“ Martin vyběhl z hotelu. Nejdřív zamířil k nejbližšímu obchodu a koupil krabičku pralinek z té nejlepší čokolády, pak nasedl do auta a dojel na parkoviště u mola. Jeho jachta se pohupovala na vlnách, které se rozstřikovaly na přídi a omývaly ladné boky lodi. Z auta vytáhl těžký batoh a uložil ho do kajuty. Ještě ty bonbóny, vzpomněl si na poslední chvíli, než zamkl auto. Motor jachty zavrčel a loď se odpoutala od pevniny. Zkušené ruce jejího majitele ji neomylně vedly na známé místo blízko domku U mořské víly. Motor spokojeně předl a Martin se posadil ke kormidlu. Nádherný den! Usmál se. Už brzy bude ještě hezčí, jen co uvidí svou vílu. Nedočkavě zamířil k zátoce. Sophie ležela na lehátku a ruka s knihou jí klesla k zemi. Kniha vyklouzla a s tichým úderem dopadla na zem. Mladá žena vzdychla, a hlavu otočila na stranu. „Mořská vílo, snad nespíš?“ šeptal mořský vánek. Pak ji pohladil po vlasech a políbil. Otevřela oči. „Martine!“ vykřikla radostně. „Myslela jsem, že se mi to zdálo! Fakt jsem usnula?“ Sophie vyskočila z lehátka a málem se vrhla Martinovi kolem krku. Brzdi, znáš ho teprve pár dní, pošeptal jí vnitřní hlas. Martin rozpřáhl paže. Neposlouchala už žádné varovné hlasy, jen ten jeho, který jí říkal:
Ukázka elektronické knihy