„Proč mě sem taháš?“ „Musíme si promluvit.“ „Tady?“ Nic ji tu nemohlo rozptylovat — ani postel, na kterou by si lehla, ani televize, po které by pokukovala, ani látky, kterých by se dotýkala. „Posaď se.“ Zašklebila se, ale poslechla. „Kdy jsi Femiho viděla naposledy?“ „Cože?! Dobře víš, kdy jsem —“ „Ayoolo, musíme se na tyhle otázky připravit.“ Vykulila oči, pak se usmála. Opřela se. „Neopírej se, ať nepůsobíš moc uvolněně. I nevinný bude nervózní. Proč jsi ho zabila?“ Přestane se usmívat. „Na tohle se vážně budou ptát?“ „Můžou tě chtít nachytat.“ „Já ho nezabila,“ odpoví a dívá se mi zpříma do očí.
A
no, teď si vzpomínám, že poučovat ji, aby udržova‑ la oční kontakt, nebylo potřeba. Ayoola je v tomhle
profík.
Mladší policista zčervená. „Jak dlouho jste spolu chodili,
ma?“ „Měsíc.“ „To není moc.“ Ayoola neodpoví a já jsem na ni pyšná. „Ale chtěl se s váma rozejít?“ „Mmhmm.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267946
„On — se — chtěl — rozejít — s váma? Abi, nebylo to naopak?“ Bleskne mi hlavou, jestli neměla Ayoola pravdu — možná jsem ve svém naštvání pominula, že není zrovna pravděpodobné, aby jí dal muž dobrovolně kvinde. Dokonce i teď vedle ní všichni vypadáme jako zmoklé slepice. Ayoola má na sobě prosté oblečení, šedou halenku a tmavomodré kalhoty, obličej zvýraznila jen tužkou na obočí a nevzala si žádné šperky — ale dělá ji to mladší a svěžejší. Když se na policisty tu a tam usměje, ukáže hluboké dolíčky. Odkašlu si a doufám, že to Ayoola pochopí. „Není jedno, kdo to chtěl ukončit?“ „Ma, jestli jste to chtěla ukončit vy, potřebujeme to vědět.“ Ayoola si povzdechne a zalomí rukama. „Měla jsem ho ráda, ale nebyl to úplně můj typ…“ Sestra se minula povoláním. Měla by stát před kamerou, kde by ta její učiněná nevinnost zářila ve světlech reflektorů. „A kdo je váš typ, ma?“ zeptá se mladší. „Takže vaše sestra to přijela mezi váma urovnat?“ dodá rychle starší. „Ano. Přijela na pomoc.“ „A povedlo se?“ „Co jestli se povedlo?“ „Pomohla vám? Vrátili jste se k sobě?“ „Ne… Skončilo to.“ „Takže jste se sestrou odešly a nechaly ho tam.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267946
„Mmmm.“ „Ano, nebo ne?“ „Vždyť vám odpověděla, na,“ vloží se do rozhovoru máti. Cítím, že znovu připlouvá bolest hlavy. Na další vylomeniny matky-medvědice není správná chvíle. Máti se zatím během výslechu ovládala, ale teď už to v ní vře. Úplně vidím, jak jí tohle celé nedává smysl. Ayoola ji jemně poplácá po ruce. „To je v pořádku, mami, dělají jen svou práci. Ano, nechaly jsme ho tam.“ „Děkuju vám, ma. Co dělal, když jste od něj odcházely?“ Ayoola se kouše do rtů, pak se zadívá nahoru doprava. „Šel za námi ke dveřím a zabouchl.“ „Byl naštvaný?“ „Ne. Odevzdaný.“ „Odevzdaný, ma?“ Ayoola vyloudí povzdech. Mistrovsky v něm smísí vyčerpání a smutek. „Prostě se smířil s tím, že nám to nevyjde.“ „Slečno Korede, souhlasíte s takovým hodnocením? Smířil se pan Durand s osudem?“ Vybaví se mi jeho tělo, jak napůl leží, napůl sedí na podlaze v koupelně, vybaví se mi krev. Pochybuju, že by se s osudem vyrovnal, natož se s ním smířil. „Asi z toho byl nešťastný. Ale sestra si to nedala vymluvit.“ „A pak jste obě jely domů?“ „Ano.“ „Stejným autem?“
100 Ukázka elektronické knihy