Mooney nebyl žádný trouba. Od té doby si kupoval alkohol výhradně v plastu. Cider se pije rychle, problém ale dělal obsah cukru a následný bolehlav, který ovšem spravilo pět šest ibuprofenů. Mooney byl jeho oddaným konzumentem a bez svého vitaminu „I“ nevytáhl paty z domu, takže než dojel na hlavní tah, cítil se nadmíru dobře. Byl příjemně naladěný, protože ani zhlédnutý film nebyl úplně špatný. Nebylo to nic náročného, takže mohl po celou dobu úplně vypnout, aniž by se přestal v příběhu orientovat, ale zas to nebyla úplná blbost, aby si cestou z kina musel připadat hloupě. Některé hrubé výrazy na plátně si ale mohli odpustit. Nejlepší ze všeho bylo to, že mu jedna lahev zbyla na zpáteční cestu domů, přitom cider ještě nestačil úplně zteplat. Život někdy může být fajn. Počkal, dokud neprojede všechny světelné křižovatky, a až pak lahev otevřel. Mooney zásadově dodržoval jedno pravidlo: nikdy nepil během jízdy, když projížděl rušnou částí města, a esemeskám či internetu v mobilu se za volantem věnoval zřídkakdy a jen na vteřinku. Byl uvědomělým občanem, který má starost o své bližní, takže plastový uzávěr šesté lahve odšrouboval, až když se na potemnělé široké výpadovce přiblížil k první dlouhé zatáčce. Ačkoli by se dalo namítnout, že za následnou nehodu mohl vypitý cider, nebylo to tak. To by nebylo fér. Jistě, hladina alkoholu v Mooneyho krvi si pohrávala s hodnotou slušné opilosti, a tak měl zpomalené reakce, ale více než metrákové hloupé zvíře, které bůhvíodkud vyskočí na dálnici a zastaví se přímo uprostřed neosvícené zatáčky, taky na nehodě nese svůj podíl viny. Charakter znamená osud, a charakter toho pitomého jelena – pardon, toho nádherného božího stvoření – se odvíjel od omezenosti jeho nedůvtipného mozku. Zvíře
105
def_parazit_328.indd 105
24.09.2019 14:01:32
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267880
tam zůstalo nehybně stát, sledovalo, jak se mu řítí smrtka vstříc, zíralo na auto, jako by snad chtělo… Zkrátka na něj zíralo jako přikované. Říká se to a něco na tom je, že zvíře čeká, dokud ho auto nesrazí, a Mooneyho vůz ho trefil jedním ze světlometů. Pak viděl všechno rozmazaně, zpanikařil a na chvíli přestal vnímat, což se mu stávalo, když se dostal do úzkých. Když se vzpamatoval, stál u krajnice a hleděl na zmítající se stvoření s přelámanými údy, v ruce držel tátovu pistoli ráže dvaadvacet. Vozil ji v kufru auta právě pro tyhle příležitosti, které, a věřte tomu nebo ne, nebyly v těchto končinách ničím neobvyklým. Mooney věděl, co má udělat. Nebylo to zas tak těžké, stačilo tu věc namířit a zmáčknout spoušť, aby se zvíře netrápilo. Každý slušný člověk by to udělal a taky to žádný zákon nezakazoval, ani boží, ani světský. Zvíře očividně trpělo, bezhlesně otevíralo a zavíralo tlamu, z prolité krve na asfaltu se kouřilo, protože byl stále rozpálený po nezvykle horkém dni. Už ho konečně zabij, jenomže Mooney nikdy nic předtím nezabil, aspoň vědomě ne. Ani mouchy neplácal rád, to se potom na dlouho zasnil a přemítal o své roli ve všehomíru. Vždycky se o sobě domníval, že je v jádru buddhista, protože ti stále mluví o reinkarnaci. Nebo jsou to hinduisté? To je jedno. Prostě ti, co milují veškeré žijící tvory. A Mooney k nim patřil. Jenomže teď tu stál a musel… PRÁSK! Zbraň vystřelila, když byl Mooney stále zamyšlený, projektil trefil zvíře do břicha. Zahýkalo. No super, teď jsem tomu chudákovi ještě prostřelil břicho, jak k tomu vůbec mohlo dojít? Vždyť jsem vlídná, humánní lidská bytost a… Panebože, to si to zvíře těmi strašnými zvuky, co vydává, na mě stěžuje? Už takhle mi je hrozně, a ono mi ještě bude nadávat? Mooneyho najednou přepadl úplně jiný
106
def_parazit_328.indd 106
24.09.2019 14:01:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267880
pocit – nebylo to provinění, trápení ani dobrosrdečnost, bylo to pro něj něco naprosto nového. Vztek. Čistý chladný vztek na tohle hloupé zvíře, které mu pokazilo večer, náladu a přední levý blatník. Znovu pozvedl pistoli, tentokrát namířil jelenovi na hlavu a vypálil, nikoli jednou, rozhodně ne jednou. Co se Mooneyho karmy týče, v zásadě se to podobalo spíš vraždě než ráně z milosti. Následný záchvat pláče v autě trval dobrých deset, možná patnáct minut. Když se pak dostavil starý známý pocit viny, Mooneymu se ulevilo, bylo to pořád lepší než předchozí dojem, že se mu vědomí odpoutalo od těla. Tak, a co dál? Přece není možné nechat u krajnice ležet jelena se zlámanýma nohama, jednou kulkou v břiše a dalšími čtyřmi v hlavě? To je prostě k zblití. Mooney si to potřeboval dobře promyslet, což znamenalo, že jelen musí z krajnice putovat do kufru jeho auta. Při pohledu na osmdesátikilového podnapilého Mooneyho, jak se snaží dostat mrtvé, přes sto kilo těžké zvíře s dlouhými údy do kufru auta, by mohlo pozorovatele napadnout, že se dívá na zdařilou komedii z éry němého filmu. Mooney tam mohl s jelenem zápasit celou noc, nebýt Tommyho Seipela, který jel kolem ve svém lexusu. Když viděl, co se děje, ihned zastavil a zeptal se: „Jsi nachcanej?“ Vytušil, že Mooney by odpověděl kladně, a tak mu šel okamžitě pomoct naložit dobitého jelena do kufru. Zabouchl víko, otřel si zakrvácené ruce do Mooneyho trička a prohodil pouhých pár slov: „Bejt tebou, tak odsud vypadnu.“ Potom zase odjel. Mooney poznal, když mu někdo dobře radil, a tahle rada byla ta nejlepší, jakou za posledních pár let slyšel. Skočil za volant, zabouchl dveře a podle rady se vydal na cestu i s mrtvým jelenem v kufru.
107
def_parazit_328.indd 107
24.09.2019 14:01:33
Ukázka elektronické knihy