V srpnu 1937 Husserl upadl a zotavování neprobíhalo dobře. V zimě se jeho zdraví zhoršilo. Pokračoval v práci spolu s kolegy a svými návštěvníky na třetí části Krize, ale nedokončil ji. V posledních měsících života jeho schopnost myslet selhávala; mluvil jen málo, ale tu a tam pronesl větu jako: „Dopustil jsem se mnoha chyb, ale ještě to všechno může dobře dopadnout.“ Nebo: „Plavu v řece Léthé a myšlenky nemám žádné.“81 Pak zase prohlásil s mladistvým nábojem: „Je potřeba vybudovat filozofii celou znovu od samých základů.“ Zemřel 27. dubna 1938 v sedmdesáti devíti letech. Ošetřovatelka, která o něj pečovala, potom řekla Malvine: „Zemřel jako svatý muž.“82 Edmund Husserl byl zpopelněn, protože Malvine měla obavy, že náhrobek na hřbitově by mohli znesvětit vandalové.83 Zůstávala doma, kde strážila popel svého manžela, jeho velkolepou knihovnu a pozůstalost — všechny jeho písemnosti sepsané jeho specifickým těsnopisem, mezi jinými mnoho nepublikovaných či nedokončených děl, stejně jako závěrečné kapitoly Krize. S omluvou, že je nemocen, Heidegger na pohřeb nepřišel.84
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267837
5. kapitola
V této kapitole Jean-Paul Sartre popisuje strom, Simone de Beauvoirová uvádí myšlenky v život a my se seznámíme s Mauricem Merleau-Pontym a maloměšťáky.
Po roce stráveném v Berlíně četbou Husserla se Sartre v roce 1934 vrátil do Francie plný energie.1 Pustil se do práce na vlastní verzi fenomenologie, již hodlal oživit specificky sartrovským pojetím Kierkegaarda a Hegela. Čerpal rovněž ze svých soukromých materiálů: ze vzpomínek na dětství, mladistvého nadšení a širokého spektra podivných fobií a obsesí. Opětovně se dal dohromady se Simone de Beauvoirovou a rovněž ji do své práce zapojil, načež ona zase do svých textů a myšlenek promítla vlastní minulost a osobnost. Výsledkem byla bohatá směsice. Sartre se musel vrátit k učení — zpočátku opět v Le Havru. Ve volném čase šířil evangelium fenomenologie, k jejímuž studiu nabádal všechny přátele — včetně těch, kteří tak již učinili, jako Merleau-Ponty. Beauvoirová, jež uměla velice dobře německy (prý lépe než Sartre, byť ten německy četl i mluvil celý rok), strávila většinu roku 1934 pohroužena do fenomenologických textů. Sartre ve snaze dostat myšlenky na papír dokončil esej, již začal psát v Berlíně: „Základní myšlenka Husserlovy fenomenologie: Intencionalita“ — tedy onen text, jenž se zapsal do dějin výkladem intencionality coby vyhnanství z útulných, přemítavých komnat mysli do prašného světa bytí. Také pracoval na studii o fenomenologii představivosti, jejíž zkrácenou verzi publikoval v roce 1936 jako L’Imagination a v roce 1940 ji celou 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267837
přepracoval a vydal jako knihu L’Imaginaire, neboli Imaginární. Oba texty se pokoušely rozplést fenomenologický problém možnosti chápat sny, představy či halucinace v souladu se strukturou intencionality i v případě, že jejich objekty neexistují či se v realitě nevyskytují. Aby Sartre lépe rozvinul své úvahy v těchto oblastech, rozhodl se, že by nějaké halucinace měl sám zažít, a proto požádal lékaře Daniela Lagache, dávného přítele ze studií, aby mu pomohl opatřit si drogu meskalin, která byla poprvé syntetizována v roce 1919. V polovině dvacátého století se intelektuálové pokoušeli všemožně si meskalin opatřit; tento trend kulminoval v roce 1953, kdy Aldous Huxley publikoval Brány vnímání vnímání, slavný fenomenologický rozbor pocitů, které člověk zažívá při prohlížení obrazů a poslechu hudby ve zdrogovaném stavu. Existencialistický experimentátor, anglický spisovatel Colin Wilson, v padesátých letech popsal, že setkání se syrovým bytím bylo „jako probudit se ve vlaku s obličejem cizího člověka centimetr od vašeho“.2 Dlouho předtím se o vlastní setkání tváří v tvář s bytím pokoušel také Sartre. Lagache mu drogu aplikoval injekčně a pak na něj dohlížel, zatímco Sartre jako dobrý fenomenolog zkušenost pozoroval zevnitř a dělal si poznámky. Výsledky byly dramatické. Na jedné straně Huxleyho mystická a extatická drogová zkušenost a zážitek jednoho z asistentů doktora Lagache, jenž hopsal po smyšlených lukách s exotickými tanečnicemi, a na druhé Sartrův mozek chrlící pekelné výjevy plné hadů, ryb, supů, ropuch, brouků a korýšů.3 Horší však bylo, že pak nechtěly zmizet. Ještě dlouhé měsíce jej pronásledovala stvoření jako mořští raci, schovaní za okrajem zorného pole, a z fasád budov v ulicích na něj zíraly lidské oči. Do rozboru představivosti Sartre svou zkušenost s drogou začlenil relativně málo zřejmě proto, že se kvůli ní nějakou dobu obával, že přichází o rozum. Využil ji však v jiných textech, mezi jinými v povídce „Pokoj“ z roku 1937, v pozdní hře Vězňové z Altony z roku 1959, v nichž obou se vyskytují mladí muži v obklíčení stvůr vzešlých z halucinací, a také v napůl fikčním textu „Jídla“ z roku 1938. Ten čerpal jednak z obrazivosti meskalinového zážitku a jednak z návštěvy Itálie v roce 1936. Vypravěč se jednoho velice teplého dne sám prochází po Neapoli a vidí strašlivé věci: dítě o berlích sebere ze stoky plátek melounu hemžící se mouchami a sní jej.4 Otevřenými dveřmi zahlédne muže, který klečí u malého děvčátka. Zatímco to křičí: „Tatínku, tatínku“, muž jí zvedne šaty a zakousne se jí do zadnice, jako by to byl pecen chleba. Sartrova vypravěče 100
Ukázka elektronické knihy