L OUI SE J E NS ENO VÁ po jídle, které nikdy dřív neochutnali, poslouchají jinou hudbu, čtou jiné žánry. Pokud se příjemci setkají s rodinou dárce, často zjistí, že ty nové věci měl v oblibě právě dárce. Vědci to berou vážně, tak proč ne vy?“ „Jenže záliby se mění. A je jen přirozené, že když se podruhé narodíte, toužíte po nových zážitcích. Žít na plný plyn. Číst nové knihy a poslouchat jinou hudbu k tomu patří.“ „Jenže jsou tu ty divné sny, vzpomínky na věci, které se nestaly, ale pak se ukáže, že se přihodily dárcům.“ „Lidé neustále prožívají stejné zkušenosti, i když o tom nevědí. Těch zbrusu nových mnoho není.“ „Cítila jsem s Nathanem tak silné pouto. Jako bychom byli nějak propojení.“ „A on to cítil taky? To propojení?“ Během té večeře u Nathana jsem jen v jakémsi transu navíjela špagety na vidličku a odešla jsem, sotva jsme dojedli. Nevyměnili jsme si telefonní čísla, a tak jsem mu dneska ráno poslala na Facebooku žádost o přátelství, ale neodpověděl. Tom a Amanda s ním taky nejsou v kontaktu. Ti lidé, s nimiž se cítím tak provázaná, mě nechali úplně klidně jít. Je to všechno jen v mé hlavě? Ignoruju Vanessinu otázku a urputně se držím svého tématu. „Co ty moje epizody? Strach? Panika? Ty věci, které vidím ve svých představách? Připadá mi, jako by se mi přihodily někdy v minulosti. Co když ano, jen se nestaly mně, ale Callie? Ta možnost tu přece je, ne? Nebo mi snad přeskočilo?“ „Nepřeskočilo vám, Jenno, ale prošla jste si neskutečně trýznivou zkušeností a berete velice silné léky. Vaše duševní zdraví tím utrpělo. To je pochopitelné. Mluvily jsme spolu o relaxaci, pamatujete?“ „A co ten můj sen? Jak hraju Púovy klacíky na mostě. O tom pikniku.“ „Myslím, že každý někdy hrál Púovy klacíky. To nejspíš vyplula na povrch stará vzpomínka z dob, kdy jste byla malá.“ Když jsem byla malá, s nikým jsem si to nerozdávala v obilném poli, pomyslím si, ale o téhle části svého snu jí vykládat nemůžu. To už by bylo příliš trapné. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267833
DAR „Tak proč jsem si na to vzpomněla právě teď? Těsně předtím, než jsem se setkala s Nathanem?“ Ať říká Vanessa cokoli, nedává to smysl. „Kdoví? Existuje spousta věcí, které dokážou pošťouchnout něco z podvědomí zpátky do vědomí. Vůně. Zvuk. Pocit.“ „Je to až moc velká souhra náhod.“ Předkloním se, přetáhnu si rukávy Samovy zelené flísové mikiny přes ruce a opřu se lokty o kolena, která mi neklidně poskakují nahoru dolů. „Takhle si člověk obvykle vybavuje vzpomínky. Je to prakticky nepostřehnutelné. Viděla jste některý pořad Derrena Browna? Používá spouštěče, aby navedl vaše myšlenky určitým směrem. Ví, co lidé řeknou a udělají, protože jejich reakci dopředu připravil. Nastražil na ně vizuální a sluchové stimuly. Je docela pravděpodobné, že vaše vzpomínky se spustily stejným způsobem.“ „Jenže já nejsem přesvědčená, že by to byly moje vzpomínky. Podle mě patří Callie. Ty sny, kdy jsem na pláži s jinou malou holkou – myslím, že je to Sophie. Její máma má na stěně obraz dvou dívek na pláži. Ten piknik. Ten muž. To musí být Nathan.“ „Předpokládejme na moment, že se vám zdají Calliiny vzpomínky.“ Vanessin výraz zůstává neutrální a mně je jasné, že se mnou souhlasí jen naoko, aby mě nerozrušila. „Jak se ta dívka cítí? S tím mužem?“ „Šťastná.“ „Uvažovala jste o možnosti, že by se ve vašich snech mohl projevit hluboko zakořeněný pocit viny kvůli Calliině smrti? Že se snažíte sama sobě ukázat, jaký měla hezký život, aby to ulehčilo vašemu svědomí?“ Na moment se nad tím zamyslím a zní to přesvědčivě. „Jenže na mě to působí tak skutečně. Jsem přesvědčená, že se mi snaží něco říct, ale je to celé hrozně zmatené. Ty sny bývají šťastné, ale útržky vzpomínek, které probleskují, když jsem vzhůru, jsou tak temné. Něčeho se bála. Nebo někoho. Tím jsem si jistá.“ „Bojíte se, Jenno? Ne Callie. Vy.“ „Občas.“ „A ty sny, co se vám zdají. Vezměme si třeba ten, kdy si hrajete na pláži. Jak jste se přitom cítila?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267833
L OUI SE J E NS ENO VÁ „Méně osamělá,“ připustím. V dětství jsem si vždycky přála sourozence. „A…“ odmlčím se. Zrudne mi obličej, když si vzpomenu na další sny, v nichž se mi zdálo o tom muži. Nechce se mi Vanesse vykládat, že pořád cítím jeho hřejivé prsty na kůži, když se probudím, a že mé tělo hoří touhou, aby se ho dotýkal. Je možné, že mi to jen našeptává mé podvědomí? Ještě před hodinou se mi teorie buněčné paměti zdála tak reálná. Teď už si tím nejsem tolik jistá. „Připadáte si osamělá?“ „Ne. Ano. Nejspíš trochu.“ „Svět může působit děsivě, pokud si člověk připadá osamělý. Všechny emoce, které cítíte, jsou výhradně vaše, Jenno. Musíte si je přiznat, pokud se máte posunout kupředu. Prošla jste si velice obtížným obdobím. Málem jste umřela. Váš vztah se Samem se rozpadl. Vaši rodiče se rozešli. Každá z těchto událostí by sama o sobě dokázala vyvolat silný stres. A když přišly všechny najednou, žádný div, že trpíte úzkostí.“ „Ale Callie…“ „Upnout se na Callie vám nepomůže. Je mi její rodiny upřímně líto, vážně,“ řekne Vanessa. „Je velice chvályhodné darovat orgány. Ale vy musíte najít způsob, jak se s tím, co se stalo, smířit. Callie by umřela stejně, darování orgánů na tom nic nezměnilo. Tohle…“ poklepe perem na moje poznámky, „tohle je ten důvod, proč nedoporučuji jiný kontakt než děkovný dopis. Je to příliš emocionální. Pro vás pro všechny. Důrazně vám radím, abyste se s její rodinou už dále nestýkala. Nechci, aby to znělo necitelně, ale mou hlavní prioritou jste vy, Jenno. Musíte klást na první místo své vlastní emocionální zdraví.“ „Ale ten můj sen o pikniku…“ Už pomalu začínám kolísat. „Před tím snem jsem nemohla jahody vystát. Teď bych je mohla jíst od rána do večera.“ „Chutě se s věkem mění. Já dřív balila růžičkovou kapustu do ubrousku a schovávala do kapsy, ale teď ji miluju.“ „To není zdaleka to samé.“ „Nejsem dietetička, ale nezvladatelné chutě může spustit hormonální nerovnováha a nedostatečnost. Vaše tělo ví, co po100
Ukázka elektronické knihy