Herta postavila na čaj a z kredence vytáhla sváteční šálky. „Nemám žádné sušenky,“ omluvila se. „Kdybych to věděla, něco bych připravila.“ „Máme přece marmeládu,“ navrhl Joseph nápomocně. „A chléb. Herta ho peče výborný.“ Daly jsme si tedy chléb s marmeládou, jako si dávají děti ke svačině. Nikdy předtím jsme spolu nejedly mimo jídelnu. Jestlipak moje společnice taky přemýšlejí o jedu, kdykoli si přiblíží jídlo k ústům? Jídlem se bojuje proti smrti, říkávala moje matka, ale teprve až v Krausendorfu mi to připadalo pravdivé. Sotva Leni dojedla první krajíc, olízla si prst a vzala si další. „Tobě opravdu chutná, co?“ zahihňala se Elfriede. Leni zrudla, načež se rozesmála i Herta. Nesmála se už celé měsíce. Ulla se nemohla dočkat, až mě začne česat. Zvedla se od stolu, zatímco se z jejího šálku ještě kouřilo, a požádala Hertu o lavor s trochou vody. Poté si mi stoupla za záda a rukama mi navlhčila vlasy. „To studí!“ vyjekla jsem. „Ale no tak, nepřeháněj,“ odbyla mě a začala mi s pinetkami mezi rty natáčet jeden pramen za druhým na natáčky, z nichž některé byly širší než ostatní. Sem tam jsem zaklonila hlavu, abych se na ni podívala – tvářila se velmi vážně –, a ona mi ji tlačila zase dopředu se slovy: „Nech mě pracovat.“ V době, kdy jsem byla zasnoubená s Gregorem, jsem chodila ke kadeřnici jednou týdně. U večeře, na kterou mě pravidelně zval, jsem chtěla být prostě dokonalá. Zatímco kadeřnice kmitaly s kartáči a horkými kulmami v rukou kolem vlasů klientek, bylo snadné povídat si s ženami uvězněnými v zrcadle přede mnou. To, že jsme se navzájem viděly zohyzděné sponkami, vlásenkami, s odhaleným vysokým čelem, nebo naopak s půlkou obličeje zakrytou závojem pramenů hozených dopředu, nám dodávalo odvahu mluvit o čemkoli. Vdané ženy vyprávěly o kompromisech, které vyžaduje manželství. Já jsem básnila o tom, jak jsem láskou celá omámená. Jedna paní, už trochu v letech, mi tehdy řekla: Drahoušku, nechci malovat čerta na zeď, ale připrav se na to, že nic netrvá věčně. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267828
Tyhle vzpomínky na mě v kuchyni mého tchána a tchyně působily zvláštním dojmem. Snad za to mohla ta absurdní sestava – Leni, Elfriede, Ulla a Gregorovi rodiče –, která se sešla v domě, kde můj manžel prožil dětství. Společně s nimi jsem tam byla i já – kdysi jsem bydlela v hlavním městě, kde jsem každý týden utrácela za kadeřnici a byla jsem tak naivní, že stařenky dostávaly velikánskou chuť připravit mě po malých dávkách na zklamání, samozřejmě jen pro mé dobro. Záchvěv strachu, bezdůvodného, mi zalil ruce potem. Pokusila jsem se ho rozprášit. „Josephe,“ řekla jsem, „popište Ulle zámeckou zahradu.“ „Ano, ano, prosím vás!“ zajásala Ulla. „Tak ráda bych ji viděla. Je velká? Jsou v ní lavičky, fontány a altánky?“ Joseph ani nestačil odpovědět a už se vyptávala i Leni: „A bludiště? Já miluju bludiště z keřů.“ Můj tchán se usmál. „Ne, žádné bludiště tam není.“ „Tady mladá slečna věří na pohádky,“ zavtipkovala Elfriede. „A co je na tom?“ ohradila se Leni. „Když žiješ odmalička takhle blízko zámku,“ řekla Ulla, „tak to jinak ani nejde, no ne?“ „A kde ses narodila ty, Elfriede?“ zeptala se Herta. Elfriede jí po krátkém zaváhání odpověděla: „V Gdaňsku.“ Takže i ona vyrostla ve městě. Jak je možné, že po všech těch měsících se teprve teď dozvídám, odkud pochází? Každá otázka na ni se zdála být nepatřičná, a proto jsem jí žádnou nepokládala. V Gdaňsku jsem se zastavila jednou s Gregorem, v třicátém osmém cestou do Sopot, kde jsme se pak nalodili. Kdoví, třeba tam Elfriede byla, když jsme se procházeli uličkami jejího města, třeba jsme se potkaly, a přitom jsme ještě netušily, že pár let nato budeme sdílet stejný stůl, stejný osud. „To muselo být těžké,“ prohodil Joseph. Elfriede přikývla. „A u koho bydlíš tady?“ „Bydlím sama. Promiň, Leni, mohla bys mi ještě dolít čaj?“ „A jak dlouho už?“ Herta byla jen starostlivá, nechtěla dotírat, ale Elfriede si podivně nosově odfrkla, jako by byla nachlazená, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267828
jenže ona tak zvláštně dýchala, ještě dnes se mi ten zvuk občas vybaví, hlavně během zimních odpolední. „A je to!“ zvolala Ulla, když mi na hlavu natáhla zelenou síťku. „Teď si na to, prosím tě, nesahej.“ „Ale to tahá…“ Nejradši bych se poškrábala. „Ruce pryč!“ Ulla mě po nich plácla a všichni se rozesmáli, i Elfriede. Hertiny dotazy ji naštěstí zase tak moc nerozrušily. Její zdrženlivost byla tak zarytá, že hraničila až s odměřeností. Jako by se k ní člověk mohl přiblížit jen s jejím souhlasem. Nepřipadalo mi ale, že mě by odmítala. Rozpaky se postupně vytratily a na okamžik z nás byly obyčejné čtyři mladé ženy, které se zabývají pouze krásou. Později, jako by nadešla správná chvíle, jako by správná chvíle pro takový dotaz vůbec existovala, se Leni zeptala: „Ukážeš mi Gregora?“ Herta ztuhla, rozhostilo se ticho. Beze slova jsem se zvedla a zamířila jsem do svého pokoje. „Omlouvám se,“ vykoktala Leni, „neměla jsem…“ „Co tě to napadlo?“ Zaslechla jsem ještě Elfriedinu výtku. Ostatní mlčely. Po několika minutách jsem se vrátila do kuchyně, odsunula jsem šálky na stranu a doprostřed stolu jsem položila fotoalbum. Herta se zarazila, Joseph si z úst vytáhl dýmku, to gesto připomínalo smeknutí klobouku, vyjádření úcty Gregorovi. Spěšně jsem otočila několik listů oddělených průklepovým papírem, než jsem ho našla. Na první fotografii seděl na skládacím lehátku na zadním dvorku, s kravatou, ale bez saka. Na další ležel na trávě, v širokých tříčtvrtečních kalhotách a v tričku s rozepnutými knoflíčky u krku. Vedle něj jsem seděla já s pruhovaným šátkem na hlavě. Takhle nás vyfotili u Sauerových, při naší první společné cestě. „To je on?“ zeptala se Ulla. „Ano,“ odpověděla Herta přiškrceným hlasem, načež schovala horní ret do úst, kůže pod nosem se jí natáhla. Připomínala želvu, připomínala mou matku. „Jste opravdu hezký pár,“ uznala Ulla. 100
Ukázka elektronické knihy