koule vedle ověnčených dveří starých MacArthurových – Ó, ty čisté novoanglické verandy v božském suchém sněhu, který vítr prohání po nově natřených prknech a ukládá ho v koutě na gumových rohožkách, saních, galoších – Pára v oknech, námraza, obličeje vykukující ven – A přes písečný val kus dál za poloprohrnutou štěrkovou Phebe teď zafičí pořádná fujavice od řeky, sborově zachřestí opadanými keři, roztočí víry studené, čiré síly, všude ta mrazivá svěžest, písek dole zmrzlý na kámen – Na konci Phebe už jsem uprostřed cesty a chystám si svoje dlouhé arabské kroky, aby mě přenesly přes lány a les až ke kýženému potoku, který v létě bývá dostaveníčkem plavců na cestě zlatozeleným dnem, včely a brouci, seno, dusný opar, jenže teď svět zahalil gigantický Sněhový král, zamkl ho v novém tichu, neslyšíte nic než pronikavý, lidskému uchu nedostupný pískot sněhových vysílaček, které vyplňují a nabíjejí vzduch jako orgon a spermie v Tanci Všehomíra – Začínají jako černé tečky z nebe, točí se, aby unikly mému pohledu, a bílé se mi rozplesknou na nose – Nastavím tvář těm sladkým polibkům nebes – Začínají mě zábst nohy. Honem na cestu – S úsměvem na ztuhlých tvářích a zrůžovělých rtech mě napadne (při vzpomínce na filmy), jak úžasně pohodlné by bylo si do toho měkkého hlubokého sněhu lehnout, opřít si hlavu a usnout – Plahočím se kupředu, hokejku táhnu za sebou – Projdu úžinou v písečném valu a vylezu nahoru, abych si prohlédl písečné pole, které na opačné straně lemuje brázda s mladými stromky a balvany – Mlasknu na svého koně a rozjedeme se tryskem krajinou zimního westernu, dole na písečném poli se táhnou smetanově bílé vlny uhlazených nízkých závějí, moje bezbožné neomalené stopy zanechávají v té hladkosti smutnou upachtěnou pěšinu – Vyskočím na brázdu, postavím se, abych si prohlédl další lán, který běží do dáli až k hradbě borovic, k lesu mého potoka v tom neuvěřitelném zvířeném šeru vzadu, v dalším mocném máchnutí sněhové vánice. Poslední ohlédnutí na Phebe, otáčím se, vidím ty sladké střechy života, člověka, matky a otce a dětí, moje srdce touží po návratu domů, vidím ty milované kouřové stužky nad komíny, nevinné peřiny
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267645
sněhu na střechách ověšených rampouchy, žalostné plůtky, které se rýsují v tupé prázdné bělosti, šlépěje lidí, ty radostné stopičky, které se kroutí a mihotají na sněhu a přes písečný val už znovu duje vítr a nahání vločky, aby díry zasypaly novými hladkými obrysy – Tajemství – Se slzami v očích z chladu a úžasu se obrátím a vydám se přes pláň – Zármutek břízy ohnuté pod náporem zimy, zvláštní mlha – V dáli v borovém lese hrdě stojí bílý patrový hrázděný dům, v něm se vztekají rodiny, žijí – Levá polovina našeho baseballového hřiště je vymazaná – Kousek vpravo, na místě, kde zurčí pramen, vidím teď jen sníh a jedině jeho nepatrně tmavší odstín naznačuje, kde pod ním voda tvoří břečku a tmavnoucí led – Za sebou teď vidím svoje stopy, které se v tichu a smutku bílé dálavy zaplňují, přetvářejí, rozpíjejí, vracejí se z mikrokosmu mého zápolení do makrokosmu hladkého sněhu – a daleko za tím, dříve kvůli blízkosti skryté, ale nyní díky z té dálky spatřitelné, neurčité, neuvěřitelně obtížně rozeznatelné zasněžené šedivé komíny fabrik za řekou a mdlý kouř stoupající z jejich teplých dickensovských interiérů plných špíny, dřiny a životních peripetií mezi káděmi s barvivem do vesmíru sněhové vánice, která se přes to všechno žene – Dojdu na konec pláně, nahoru po polní cestě kolem borovic, které tvoří ochrannou síť za domácí metou, kolem balvanů, kolem řecké farmy nalevo, která teď z rozvlněného poklidu krétských olivových hájů znehybněla v mrazivém schoulení zimy – Vršek kopce, výhled na les, sestup do lesa – Rybník pod kopcem, hvězda na dně pod ledem, dav bruslařů, kolem v udusaném sněhu na prohrnuté silnici profuní a pročvachtá starý lasalle s matrací na zadních sedačkách – Obejdu rybník, domy, francouzsko-kanadští paisans podupávají na verandách dosud opatřených sítěmi proti hmyzu, s vánočními stromky na zádech – Vzduch je nabitý Šťastnými a veselými – Šeří se, blíží se soumrak, musím si pospíšit, v okénku jedné farmy na opačném břehu uzamčeného rybníka se rozsvítí první srdceryvná červená a modrá vánoční světélka – Posmrkávám, hřbety rukou mám jako spletené z proužků červené kůže – Ze silnice na polní pěšinu, obavy ze zapadaného lesa vpředu – Už žádná stavení, jen keře a borovice
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267645
a kameny, občas palouk, občas hranice dříví krásně ověnčená sněhovou korunou – Skok přes nízký drátěný plůtek na hranici soukromého pozemku, plácek pod starým stromem, kde pod omrzlými sněhovými čepicemi vykukuje holá čerň kamenů po dětských táborácích babího léta, zbytky ohořelého dřeva, vějíře borových jehlic šedivé jako mrtví ptáci – Kdesi nahoře kráká smolně černá vrána, kráááá, kráááá, vidím komíhání groteskních havraních nožek, které se derou kupředu nebeskou bělobou mezi větvemi ve vršcích stromů vstříc tomu srdci lesa, té středové borovici a objektu mého toužebného soužení; skutečné Vánoce se přede mnou někde schovávají a jsou tiché, jsou svaté, jsou temné, jsou šílené, sedí tam na vejcích vrána, Narození temnější než to křesťanské, Tři králové z podzemí, Panna Marie z ledu a sněhu, Josef ze stromů, Ježíš jako hvězda – Betlém z borových šišek, kamenů, hadů – Kamenné zídky, oči – Ale soumračná skutečnost už je temně šedá, ořu hokejkou před sebou, někdy se zanoří až metr hluboko do propustí, děr – Skáču, vrávorám a pachtím se – Nad hlavou teď mám semknutou zeď borovic, mezi tmavými vyzáblými větvemi vidím, že bílý stín sněhové vánice začíná překrývat nevrlé, zasmušilé nebe – Les je temnější, hlubší, houstne jako místnost – V uších mi zvoní otupující ticho, zarazím se, abych se zaposlouchal, slyším hvězdy – Slyším psa, bouchnutí dveří farmy kilometry daleko – Slyším výskání sáňkařů, pronikavé pištění nějaké malé holky – Slyším tikot vloček na sněhu, ve větvích – Na obočí se mi dělá led – Ženu se dál za svým cílem, vynořím se z lesa, sejdu z kopce k potoku, kamenná zídka má v těžkém zimním šeru křišťálovou polevu – Pochmurné černé čáry na nebi – mám pusu otevřenou úžasem, unikají z ní obláčky, přestalo sněžit a já začal v tom novém večeru tušit modř – Brzy nahoře spatřím první hvězdu – Dostanu se k potoku, teče pod zubatými ledovými čepicemi černý jako inkoust, zurčivý, na ledových okrajích stříbrný, studený uhání mezi břehy bílými jako prostěradla vstříc řekám a svým vzdáleným cílům – V šeru ho následuju – Naše skákací prkno je celé bílé, osamělé, nepružné, ztuhlé zimou – Naše houpačka visí prověšená, netečná, obalená ledem –
107
Ukázka elektronické knihy