Můžeš mi klidně posvítit do očí, jestli chceš. Můžeš mě namasírovat. Klidně mi i přiložit led na kůži. Kde jsi? Celé to dopoledne jsem proležel v posteli, potil jsem se. Bilál mi pověděl o Chalílovi. Řekl mi, abych přišel do mešity. Ale mě bolely všechny kosti v těle, třásl jsem se, jako bych měl zimnici. Zazvonil telefon. „Fahmí?“ Ten hlas jsem miloval. Raná. „Jsi v pořádku?“ „Nevím… Asi na mě něco leze.“ „Nepřijedeš do Marájiru? Říkal jsi, že se vrátíš.“ „Já vím, říkal… Přijedu, časem. Až to půjde. Víš přece, jak je těžký se dostat ven.“ „Ano.“ Poznal jsem podle dechu na druhém konci, že mi chce říct, že tihle lidé, kteří se prohlašují za mé bratry, jsou idioti. Chtějí vrátit mě i celý náš národ do středověku. Ale tentokrát si to nechala pro sebe. A Bilál je opravdu můj bratr. Mlčela a já taky. Nakonec jsem řekl: „Není mi moc dobře, Rano.“ „Tak jo,“ odpověděla. Tommy Musari se mě zeptá, jestli bych chtěl Židům něco vzkázat. Řeknu: „Islám je náboženství milosrdenství, je to náboženství míru, lásky, bratrství a soucitu. Kořenem slova islám je salám, mír. A Židům jejich náboženství taky říká, že nemají zabíjet, a stejně zabíjejí. Každý den. Každou hodinu. Všechno v tomhle státě je tu pro ně, pro nás tu není nic. Moje rodina si odjakživa nepřeje nic jiného než mír a svobodu, ne páchat zločiny. Ale když vtrhnete do mého domu a zabijete moje děti a pak vyvedete ze sousedních domů pět set mužů a necháte je tam stát celou noc a pak je pozatýkáte, ani neřeknete za co, a pošlete je do administrativní vazby, nedáváte mi jinou možnost než se bránit. Vládnete nám ohněm a olovem, a to musíme zastavit. My s nikým nebojujeme jen tak pro nic za nic, kvůli penězům nebo kvůli zločinu. Nejsme žádní mafiáni. Máme vyšší cíl, pro který žijeme, pro který zabíjíme a pro který umíráme.“ Domluvím, obecenstvo povstane a spustí dlouhý, bouřlivý aplaus. „A co na to všechno říká váš otec?“ zeptá se mě ve fantazii Tommy Musari. Oči mi zalijí slzy. Táta by mě nejradši seřezal, ale takové věci on nedělá. Zklamal jsem ho. Slíbil jsem mu, že se do ničeho nezapletu. Táta vždycky chtěl jen v klidu žít. Myslí si, že tudy cesta nevede. Že Bilál a jeho kamarádi jsou primiti[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267617
vové, že mají středověké názory. A že z nás bude mít infarkt. Ale já chci, aby můj život měl nějaký smysl. A tak jsem tátu neposlechl, neudělal jsem, o co mě prosil. Slzy mi tečou po tvářích, v hlavě se mi míchá táta, máma, Chalíl a krásný, průzračný hlas Rany. Posadím se na posteli, z hrdla se mi dere výkřik, mrsknu polštářem o zeď, protože nic jiného nemám zrovna po ruce. Holé stěny, to jediné vidím kolem sebe, od rána do večera, den co den. Holé stěny, obrazovku televize a krev. Den za dnem ubíhá a já nevidím nic jiného. Rozhlížím se kolem sebe. Špína a nepořádek. A já jsem taky špinavý. Dojdu si na záchod, pak strčím hlavu do umyvadla a pustím na sebe kohoutek se studenou vodou. Musím se probudit.
[ 99 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267617
15 Přestože jsem ráno snídal a pak jsem si dal ještě omeletu u stánku, u Guettových doma jsem zamířil ke stolu, kde bylo připravené pohoštění pro smuteční hosty. To bylo jediné místo, kde jsem si nepřipadal jako vetřelec. Nabral jsem si na modrý plastový talíř z výborných studených předkrmů, které připravily Giorovy tetičky: tabuleh, pálivé papričky a pikantní nakládané okurky, sušená rajčata s ovčím sýrem. Dům se chvěl v základech čilým cvrkotem. Byly tu desítky lidí, kteří přicházeli a odcházeli, postávali a hovořili. Do oken bubnoval déšť. Pohřeb a truchlení zřejmě přinášejí do domácnosti život, napěchují dům životem až po střechu, aby vynahradily jeho ztrátu. Otec, pan Guetta, stiskl Šuli ruku a pošeptal jí něco do ucha, po tvářích mu tekly slzy. Jediného člověka, kterého jsem tu znal, mi vyfoukl někdo jiný. Našel jsem si židli a soustředil jsem se na chutné pokrmy. Když jsem pak znovu pozvedl zrak, Šuli se dlouze objímala s matkou, paní Guettovou, zatímco pan otec seděl a upíral na mě zrak. Opětoval jsem mu pohled a on se na mě smutně usmál. Pochopil jsem, že bych měl jít za ním. Vstal jsem, v ruce plastový talíř s nedojedenými zbytky pohoštění. Povzbudivě se na mě usmál, jako by chtěl říct, jen pojď. Hledal jsem očima místo, kam si talíř odložit, ale byt byl plný lidí, kteří překáželi a bránili mi ve výhledu. Vykročil jsem k otci, přendal si talíř do levé ruky a pravou jsem mu podal na pozdrav. „Pane Guetto, rád vás poznávám. Já jsem Ejtan.“ „Ejtan?“ Prohlédl si mě od hlavy k patě, chvíli se zrakem zastavil u talíře v levé ruce. Kdoví, co mu Šuli o mně řekla. „Vy jste Giorův kamarád z Tel Avivu?“ Takže tohle mu řekla. „Aha, no… Ne tak docela. Jen jsem Gioru viděl v malé dev… V tom autobusu. Vystoupil jsem, než se to… Krátce jsem s ním předtím mluvil.“ „Ano, to mi Šuli říkala. Vysvětlil byste mi, co dělal Giora v Tel Avivu?“ [ 100 ]
Ukázka elektronické knihy