Ante, bleskne mi hlavou. Vždyť jsem mu přece říkal, že se tady v Opatii zdržím týden a potom hned jedu k němu. Co se děje? Tak přemýšlím cestou k recepci. Hotelová hala je plná izbeglic – bosenských žen a dětí, prchajících před válkou. Člověku připadá až nepatřičné, že se tu promenuje v nažehlené košili a saku s kravatou. Otvírám dveře kabiny a zvedám sluchátko. „Haló, Ilja, jsi tam Ante? Co se děje?“ „Haló, tady Ante. Ano… ano, slyším tě. Iljo, tady se stalo něco otřesnýho… oni asi unesli dvě mladý holky. Jedna je Češka, tam od vás. Já jsem našim říkal, že dojedeš. Iljo, chtěl bych tě poprosit, přijeď prosím sem. Chci co nejdřív vyslechnout rodiče. Potřebuju tvou pomoc.“ Rukou zakryji sluchátko a krátce vydechnu. „To víš, že přijedu. Hned ráno to hasím k tobě. Počítám, že do oběda bych to k vám mohl stihnout. Jsi u sebe? Doma?“ „Jo, přijel jsem domů akorát na otočku,“ říká Ante. „Počkám tu na tebe. Necháš si u nás auto a nějaký věci. Vyjedeme po obědě. Zatím se měj a nashle. A dík.“ Ante zavěsil a já se vydal zpět na terasu, bohatší o jeden námět k přemýšlení. Zřejmě půjde o velmi vážnou věc, to je jasné. Stručné sdělení, že musím brzy ráno odjet, přítomné přátele zaskočilo, snad i zarmoutilo, nicméně vše bylo postupně chápáno jako neodvratitelný fakt a dobrá zábava pokračovala dál. * 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267588
Všechno kolem spalo, když jsem se dvěma kufry v rukou a taškou přes rameno kráčel po betonové cestičce k mému vozu. Od moře vanul svěží větřík, vycházející slunce zbarvilo hladinu do oranžova. Drobné vlnky monotónně narážely na betonové valy přístavního mola. Nastartoval jsem a ohleduplně, bez zbytečné razance vyjel na hlavní silnici. Pryč jsou časy, kdy se po adriatické magistrále valily dnem i nocí pestrobarevné proudy dovolenkářů. Bez větších problémů předjíždím automobily těch několika málo dobrodruhů, kteří se sami, nebo s rodinami, rozhodli prožít letošní dovolenou na březích Jadranu. Myslím na Anteho, mého nejlepšího přítele z dřívější jugoslávské, nyní chorvatské sekce Interbrigu, mezinárodní organizace, potírající ve členských zemích všechny formy organizovaného zločinu. S Antem jsem se poprvé setkal zhruba před pěti lety na jednom z výcvikových soustředění. Už tehdy nám došlo, že vidíme svět stejnýma očima a stali se z nás nerozluční přátelé. Letní dovolená patřila Jadranu, na zimu se jezdilo k nám do Zlína, nebo do naší vilky v Rožnově pod Radhoštěm. Odtud jsme podnikali různé lyžařské i nelyžařské výpady do okolí. Ostatně dovolte, abych se představil sám – jmenuji se Jiljí Zach, je mi 33 let – svobodný bez závazků – zdráv bez vady -výška 185 cm – váha 83 kg netto. To jméno Jiljí málokdo respektuje a z poměrně nejasných důvodů jsem pro všechny známé Ilja.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267588
Otevřenými okny vozu vanula dovnitř vůně borovic, šedivé obrysy masívu Biokovo bděly jako kamenní obři nad neskutečnou krásou kraje, pestré květy oleandrů, lemující místy cestu, jakoby se vznášely v ranním šeru. Točím volantem a představuju si, že brázdím v rychlém člunu čeřící se hladinu modrého Jadranu. Rychle zmáknout ten Anteho případ a pak už jenom sladké nicnedělání, stav naprosté blaženosti, vyplývající z možnosti lenošení na
oblázkových
plážích
stíněných
listy
mohutných
palem,
romantikou večerních toulek dubrovnickým Starým Gradem, debat na terasách jeho pizzerií, snack barů a kavárniček. A samozřejmě koupání, koupání a zase koupání. Na jedné holé planině, svažující se k magistrále, září z bílých balvanů vysázený nápis: TITO MILUJEME TĚ. To mě vrací do reality. Všude kolem je možné vidět stopy nedávné války. Války, která touto oblastí přešla, která tuto oblast poznamenala a která se už doufám nebude mít sílu vrátit. Brzdy vozu zaskřípaly před jedním z penzionů, patřících madame Pečar. Oba domy zůstaly válkou nedotčeny. Z blízké pekárny zbyla nevzhledná suť. Zčernalé torzo polorozpadlého komína se smutně tyčí k nebi a připomíná varovně zdvižený prst oběti. Opodál stojící budova školy je jakoby záplatovaná. Městečko působí nezvykle opuštěně, ale jinak neztratilo téměř nic ze své bývalé idyličnosti. Listy vzrostlých mandlovníků mi mávají na pozdrav, když beru za kliku domovních dveří. Nedbale zaparkované olivově zelené BMW prozrazuje Anteho přítomnost.
100
Ukázka elektronické knihy