před chvílí prchal jako zběsilý, hnán ryzím instinktem. Edith, ač stále rozesmátá, tu změnu ucítila a trochu se od něj odtáhla. Senlin jí věnoval tenký, uznalý úsměv. Jejich úleva však netrvala dlouho. K oběma přistoupila ozbrojená jednotka a zadržela je. Strážní je uchopili za paže nad lokty a vedli je vpřed. Oba byli tak překvapení, že šli strnule jako marionety. Byl to ponižující pochod. Po asi dvou tuctech kroků zdánlivě nekonečnou chodbou stanuli přede dveřmi pozoruhodnými jen tím, že byly neoznačené. Strážní je postrčili dovnitř do další chodby, přerušované mnoha nepřehlednými zatáčkami. Jakmile se dveře bez písmena zabouchly, kakofonie doléhající sem zvenku utichla. Ticho brzy přerušila Edith. Začala si stěžovat, že byla zavřená na jevišti s maniakem a že unikla jen o vlásek. Někdo musí za tak hrubou chybu pykat! Edith houkla, ať ji okamžitě pustí, a zkusmo trhla rukou. Její eskorta ji však stiskla o to pevněji. Přes její stále zlostnější protesty jim nikdo nevysvětlil, proč byli tak promptně odvedeni z prostor Kabaretu. Vlastně k nim nikdo nepromluvil ani slovo. Strážní se nechovali vyloženě neurvale, ale jejich přísné mlčení bylo znepokojivé. Senlin si vzpomněl na Gollovo varování před tresty, které se vyměřují v Kabaretu — cejchování a vydloubávání očí. Nedokázal si však představit, jak by takové brutální praktiky zapadaly do prostředí škrobených bavlněných uniforem, kartáčovaných koberců a dobře osvětlených chodeb. Torturu zde zajisté podstupovali jen obzvlášť nebezpeční zločinci. Kdežto oni, připomínal si Senlin neustále, se přece nedopustili ničeho špatného. Škoda že s sebou neměl peníze. Třeba by jejich zachránce přivítal nějakou odměnu. Ačkoli jak by jeho sluha mohl očekávat spropitné, když mu na začátku zabavil všechny svršky? Chodby, jimiž procházeli, byly zajímavé pouze nespočtem výklenků a místnůstek po stranách. Senlin do těch zšeřelých koutů cestou zvědavě nahlížel a viděl mladé muže a ženy v tmavo-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267567
modrých uniformách bankovních úředníků. Většina seděla na židli, na klíně měla stenografický blok a tužku, ať už připravenou, nebo již činorodě rozkmitanou. Všichni přitom tiskli oko k čemusi na stěně. Po několika výklencích Senlin konečně zahlédl, že se dívají do mosazného okuláru, jaký je k nalezení u teleskopu. Vše mu došlo téměř okamžitě. Mosazné hrbolky na stěnách jeviště nebyly ventily, nýbrž špehýrky. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je to vlastně dobrá zpráva. Tito lidé, za normálních okolností špehové, byli v jeho případě svědkové! Někdo dozajista viděl jejich utrpení a Piningovu vraždu, viděl, jak na ně Mayfair vystřelil a jak táhl Edith pryč, zajisté s tím nejohavnějším záměrem, pomyslel si Senlin chmurně. Jejich hra tedy přece jen měla obecenstvo. A on a Edith mají důkaz své neviny! Senlin pohlédl na svou společnici, která mezitím stále plísnila eskortu, a povytáhl obočí, jako by říkal: Není důvod se hádat, neboj, všechno se vyjasní vyjasní. Edith po něm šlehla pronikavým pohledem, nicméně zmlkla. Svaly na sanici se jí dál napínaly — jeho reakce se jí zjevně nelíbila, Senlin však doufal, že se uklidní, jakmile jí vše vysvětlí. Cesta byla delší, než oba předpokládali. Vzhledem k únavě a zraněním šli stále těžším krokem. Krev na Edithině líci ztmavla a zaschla; ránu konečně zacelila sraženina. Její tvář Senlinovi připomínala ubývající měsíc. Jemu samému od toho výstřelu v jídelně pořád tepalo v hlavě. Kráčeli křivolakými chodbami kolem stovek výklenků asi hodinu, aniž tušili, jak dlouho ještě ta cesta potrvá. Nakonec bílá chodba vyústila do prostory s klenutým stropem, kterou by si leckdo snadno spletl se vstupní halou sídla parlamentu. Stěny zde lemovaly okrasné lišty, zdobné černé dveře z ořechového dřeva, olejomalby a pamětní desky. Vzduch voněl lešticím voskem a kůží. Halou proudily desítky úředníků v modrých blejzrech. Mezi dveřmi se míhali jako myši
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267567
mezi dírami. Jejich eskorta je, jakoby z úcty před okolním prostředím, oba konečně pustila. Senlin tady neviděl žádné atrapy svíček či malované ptáky, žádné falešné dveře ani prázdné knihy. Iluzi nahradila substance. Znovu se nacházeli v zákulisí, tentokrát však nikoli v šatně, nýbrž ve správním úseku Kabaretu, jak alespoň Senlin usuzoval. Co jiného to mohlo být? Rád by se o ten skromný poznatek podělil s Edith, ta s ním však odmítala mluvit. Zřejmě ji urazilo, když jí před chvílí taktně naznačil, aby zachovala klid a dekorum. Snad to brala jako povýšenecké gesto. A snad měla pravdu. Jemu však na tom nezáleželo. Teď byl již připraven udělat za celou tou nešťastnou příhodou tlustou čáru. Rozhodl se, že až o tom všem bude vyprávět Marye, popíše Edith jako „svéhlavou“ a „troufalou“. Ačkoli si musel přiznat, že na krizové situace byla lépe stavěná než on. Znovu se ošil, když si připomněl její žádost, aby ji svlékl. O tom před Maryou snad raději pomlčí. Konečně se zastavili před vysokým pultem. Cedulka v něm vsazená oznamovala Hlavní recepce, ačkoli pult Senlinovi připomínal spíše soudcovskou stolici než místo pro úředníka. Pomyslel si, zda nemá funkce „recepčního“ v Kabaretu významnější postavení. Hlavní recepční vypadal poněkud uštvaný a přepracovaný, přesto je však přivítal s profesionální vstřícností, což Senlin oceňoval. Jeho stůl se prohýbal pod štosy pořadačů, průklepových papírů, popsaných bloků a knih vázaných v kůži. Pokud v tom byl nějaký systém, zřejmě se v něm vyznal jen on. Z jeho stále ještě tmavých vlasů se zdálo, že není zas tak starý, ačkoli jeho nos a uši by se hodily spíše k muži dvojnásobného věku. Z kapes vesty mu na řetízku visely hned tři monokly a jejich majitel je na nose často střídal podle toho, jak daleko byl objekt jeho zájmu. Recepční rychle propustil jejich eskortu, vzal si nepopsaný list kancelářského papíru a prohlásil: „Soudě dle vašeho vze-
100 Ukázka elektronické knihy