P
roč někdo touží zemřít? Je to výsledek dlouhého uvažování, řady bitev s nemocí, z nichž ty první vyhrál, a ty poslední definitivně prohrál. Eutanazie je především pokojná smrt, smrt, kterou si člověk sám zvolí, aby se vyhnul sebevraždě, jež zpravidla vede k tomu, že se umírá za strašlivých podmínek. Někdy se nemocný člověk dokonce dostane do ještě horšího stavu, než před jakým chtěl utéct. Eutanazie probíhá v mnohem lepších podmínkách pro nemocného i pro jeho nejbližší. Všichni jsou připravení na jeho odchod a jsou klidnější, protože vědí, že bude bezbolestný. Člověk, který si přeje zemřít, leží ve své posteli ve známém a uklidňujícím prostředí. Hned po aplikaci smrtícího prostředku zavře oči a velmi rychle usne. Dech se mu čím dál víc zpomaluje, až se úplně zastaví. Život končí v několika minutách, bez bolesti a nenásilně. „Je to jako nic,“ řekl mi jednou syn pacienta, kterému jsem pomohl zemřít. Dobrá smrt je však Francouzům odpírána. Christian, můj nemocný přítel z Berry, si v budoucnu přeje podstoupit eutanazii v Belgii. Dlouho o tom přemýšlel. „Budu-li mít 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267552
y ves
de
locht
•
eutanazie
jistotu, že až budu chtít, dostane se mi pomoci, abych pokojně ukončil svůj život, snadněji se smířím se svou nevyléčitelnou nemocí, nebudu se bát bolestivého umírání a budu si užívat radostí, které mi přináší život.“ Zoufalí nemocní lidé dělají v obavách z konce života, který bude pravděpodobně bolestivý, zoufalé věci. Páchají sebevraždy, protože jim nic jiného nezbývá. Polykají léky, věší se, natahují si na hlavu neprodyšný plastový pytel a umírají udušením. Taková hrůza, a jenom proto, že marně žádali, aby mohli zemřít v klidu, že jim dochází čas a že s tím chtějí skoncovat dříve, než toho už nebudou schopní… „Pokusila jsem se vzít si život barbarským způsobem, docílila jsem však jedině toho, že mě museli odvézt na urgentní příjem do nemocnice,“ vyprávěla mi devadesátiletá paní, která si stěžovala, že ji „všechno bolí“. Nezašla do podrobností, ale mám za to, že si namíchala koktejl z léků v naději, že ji nápoj usmrtí. Lucette* zase byla ochrnutá v důsledku tří nevyléčitelných nemocí a upoutaná na invalidní vozík. Mohla se živit pouze tekutou stravou, kterou pila brčkem. Jediné, o co stála, byl důstojný odchod. Příliš mnoho terapií, příliš mnoho operací. Měla už toho dost. „Chystám se na to, že to hrozné brčko spolknu,“ říkávala, protože nepřišla na jiné řešení, jak skoncovat se svým životem. Zadusit se trubičkou z umělé hmoty… Lucette bohudíky nemusela zajít do takové krajnosti. Podstoupila eutanazii u nás v Belgii. Ve svém posledním dopise, který jsem dostal až po její smrti, nám vyjadřovala vděčnost: „Chtěla bych, aby francouzští lékaři věděli, že jejich belgičtí kolegové, kteří se mě ujali, byli výjimeční lidé, mimořádně humánní, neuvěřitelně vstřícní a milí… Nemohu jim 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267552
y ves
de
locht
•
eutanazie
dost poděkovat. Šlechtí je, že učinili to, co učinili, protože ve mně viděli především trpící lidskou bytost.“ Jakožto Belgičanovi mi to polichotilo. Tyto příběhy jsou jen dva případy z mnoha. Ve francouzském tisku se pravidelně objevují senzační zprávy o podobných „kauzách“ a pokaždé se znovu rozhoří diskuze o eutanazii, která však nepřináší výsledky. Těžce postižení nemocní, staří lidé sužovaní bolestmi a zahnaní do slepé uličky se pokoušejí ukončit život vlastní rukou. Jak zapomenout například na Bernarda a Georgette Cazesovy, známé jako „milenci z Lutetie“? Manželský pár brilantních intelektuálů spáchal v roce 2013 po šedesát let trvajícím manželství sebevraždu v jednom z pokojů slavného pařížského hotelu. Leželi vedle sebe, ruku v ruce. Tragédie se okamžitě dostala na titulní strany novin a šokovala francouzskou veřejnost. Jejich syn o několik dní později sdělil, že rodiče se na svůj čin připravovali několik desítek let. „Měli větší strach z odloučení a z toho, že budou odkázání na pomoc druhých, než ze smrti, jež se nevyhnutelně blížila.“ Bernard Cazes napsal jednomu příteli, že jeho manželka ztrácí zrak a že si nedokáže představit život bez ženy, která mu tolik let byla nablízku. „Jistě si umíte představit, že uděláme všechno, co budeme moci, abychom ukončili naše životy. Loučím se s Vámi nikoli bez lítosti,“ stálo na konci dopisu. Nevím, jakými nemocemi trpěli, museli však být skutečně v koncích, když si tímto způsobem vzali život. Le Figaro, 25. listopadu 2013: „Double suicide au Lutetia: ,Mes parents craignaient la dépendance‘“ (Dvojitá sebevražda v hotelu Lutetia: Rodiče se báli, že budou závislí na druhých.) Le Monde, 27. listopadu 2013: „Ces couples âgés qui ont choisi de ,quitter la vie‘ ensemble“, (Staré manželské páry, které se rozhodly ukončit svůj život společně). 100
Ukázka elektronické knihy