v jeho jméně byl to nejdůležitější, a jeho mladší kolega potom skromně připojil své, bez jakékoliv ozdoby své významnosti, bylo jí jasné, že má co dělat s profesorem a jeho asistentem. Když pak oba ochotně zaplatili vstupné, pokynula jim, aby s ní vstoupili do první místnosti se dvěma velkými skleněnými vitrínami, kde prohlídka začínala. Její úvodní slovo bude jen krátké, řekla pak, a týkat se bude především historie domu a oni si pak budou moci v klidu, nerušeni prohlédnout celou expozici, která je opatřena českými i německými popisky. Zde v obou vitrínách jsou vystavena první vydání spisovatelových spisů. Ale pánové jako germanisté jistě příliš mnoho vysvětlení nepotřebují, dodala ještě, když je jako všechny návštěvníky napřed formálně uvítala v rodném domku Adalberta Stiftera. Pak pokračovala, jak to za ta léta uměla skoro nazpaměť, a přitom se její řeč postupně zrychlovala, že rodný dům Adalberta Stiftera pochází ze 17. století, Stifterův rod zde žil přibližně od roku 1660, majitelé domu byli původně zemědělci, později se ale hlavně živili jako tkalci, pláteníci a obchodníci se lnem a přízí, do začátku 19. století se v domě vystřídalo šest generací rodu, Adalbert Stifter byl příslušníkem generace sedmé, narodil se zde 23. října roku 1805 novomanželům Johannovi a Magdaleně, rozené Friepesové, dceři hornoplánského řezníka Franze Friepese, a rodina se po jeho narození rozrostla o další čtyři děti; že v Horní w
98
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267538
Plané prožíval Adalbert Stifter šťastná léta svého dětství – jak o tom svědčí řada míst v jeho díle –, které ale skončilo v listopadu roku 1817 tragickou smrtí otce, když se na něho na cestě mezi Welsem a Lambachem převrátil jeho vlastní vůz plně naložený lnem a přízí, což pro Adalberta Stiftera znamenalo ve třinácti letech odchod z domova do proslulého benediktinského gymnázia v Kremsmünsteru, kde se ho ujal vynikající pedagog a učitel Placidus Hall, načež po maturitě odešel na studia do Vídně. A pak jí zbylo už jen říct, že dům zůstal ve vlastnictví Stifterovy rodiny až do roku 1904, v roce 1910 jej zakoupila obec Horní Planá a poté, co v roce 1934 vyhořel, sloužil, opraven do původní podoby, jako obecní knihovna a byt, z inventáře domu zůstala zachována jen zelená kachlová kamna s lavicí, před nimiž stojí, stavební úpravy pro muzejní účely byly zahájeny v roce 1958 a v roce 1960 skončily otevřením Stifterova památníku. V příštím roce má být ale tato expozice po dvanácti letech nahrazena expozicí novou, dodala ještě, ale hned pokračovala: „Ne náhodou se už v této první místnosti setkáváme s dětským portrétem Fanny Greiplové, velké a nenaplněné lásky Adalberta Stiftera, jež jeho život hluboce poznamenala. Počátek jejich vztahu se datuje rokem 1827 a trval téměř osm let. Chvíle vrcholného okouzlení a lásky se v něm střídaly s bolestí nenaplnění a nejistoty plynoucí ze sociálního rozdílu mezi Fanny a jím. Rodina tkalce, pláteníka a povozníka, do níž se narodil, patřila w
99
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267538
sice jako starousedlická k váženým, ale chudším hornoplánským rodinám, Fannina naproti tomu v blízkém Frymburku k těm nejbohatším. A právě tam Adalbert Stifter v době svých studií ve Vídni trávil převážnou část letních prázdnin ve skupině bezstarostných mladých přátel, mezi něž patřila i půvabná Fanny, s níž jej brzy spojilo něžné mladistvé přátelství. Její rodiče ale nepřáli vztahu mezi jejich dcerou a chudým studentem a nakonec jej znemožnili. Fanny Greiplová se stala vidinou Stifterova života a její rysy a podobu nacházíme v řadě ženských postav jeho díla. Proto je tento památník vlastně i památníkem jejím. O tom, jak velká a nepřekonatelná byla Stifterova chudobou zmařená láska k Fanny Greiplové, nejlépe svědčí dopis napsaný v době jejich vrcholícího vztahu 1. října 1829 ve Vídni, z něhož si na závěr svého úvodu dovolím přečíst krátký úryvek,“ řekla a hluboce se nadechla, jako by tím svou řeč chtěla obohatit větší mírou citu: „Teprve teď vidím, jak nekonečně Tě miluji, když mezi námi leží vzdálenost dvaatřiceti mil, když nevidím Tvůj přátelský pohled, neslyším Tvůj hlas a nemohu Ti říci, co se děje s mojí duší. Všude, kudy chodím a kde se zastavím, se mi zdá, jako bys mi někam odešla, a mě přitom napadá, že bych Tě měl jít hledat, abych Ti mohl to či ono říci, a že bych Tě měl zas někde najít: na cokoliv však padne můj zrak, shledá jen chladné a cizí pohledy, které mě utvrzují, že jsem zase ve Vídni, ve městě, které nemá srdce. Fanny, milá, milá w
100
w
Ukázka elektronické knihy