„Jo, jo! Kdo se ptá, moc se dozví!“ podotkl najednou, aţ jsem nadskočila. „Co je?“ podivil se Fuxa. „To říkával ten chlap!“ řekla jsem s obavami. „Kdo?“ „Ten můj Lubský!“ „Ten tmavovlasý Lubský, co vlastně není Lubský?“ „Jo!“ „Říkal to tobě?“ „To nevím! … Asi jo!“ krčila jsem bezradně rameny. „Ty víš, o kom mluvím, ţe jo?“ zeptala jsem se zamyšleného Fuxy. „Přísahám, ţe nevím! …. Dokáţeš ho nějak blíţ popsat?“ „Vidím jen mladšího si tak pětatřicetiletého chlapíka, který sedával v kanceláři ředitele a vypadalo to, ţe tam rozhodoval on a ne Lubský!“ „Bývali tam spolu? Lubský a ten chlapík?“ „To nevím! Pamatuju si toho mladšího, ne Lubského, chápeš?“ „Aha! … Nech si chutnat!“ „Ty taky!“ Polévka byla dobrá, ale já jsem musela pořád myslet na neznámého muţe, který byl pro Fuxu tak důleţitý. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267536
„Budeš mít vředy!“ řekla jsem hltajícímu detektivovi, kdyţ jsem po chvilce bezvýsledného dumání zvedla hlavu od misky. „Coţe?“ ukázal mi udivené oči. „Divím se, ţe si knedlíky vůbec krájíš! Na co? Klidně nůţ odloţ!“ „Víš, jaký mám hlad?“ hájil se a nacpal si do pusy sousto, které já bych měla natřikrát. „To by si spíš říkalo o přídavek, neţ to do sebe takhle naházet! Víš vůbec, co jíš?“ „Ale jo, knedlíky a nějaké maso!“ odvětil mi, jakmile spěšně semlel, co měl v puse a polkl to. Smála jsem se a on se na mě tak hezky díval. Dokonce přestal přeţvykovat, takţe mu na levé tváři vyskočila boule. Na chviličku jsem měla pocit, ţe mě hřeje klid na duši, ale realita byla bohuţel jiná. „Kolik ti je?“ zeptala jsem se ho. „Mně? … Proč?“ „Nemůţeš mi alespoň jednou normálně odpovědět?“ povzdechla jsem si. „Padesát dva!“ odpověděl tedy. „Váţně?“ podivila jsem se. „Hmm! … Vypadám snad na míň?“ zapýřil se. „Naopak!“ ušklíbla jsem se a bavila jsem se, jak mu padal hřebínek.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267536
VAROVÁNÍ Přestoţe jsem na fotkách, které mi Fuxa ve své kanceláři ukázal, nikoho kromě Lubského nepoznala, byl s výletem na mé pracoviště spokojený. Prý se vyšetřování zase posunulo, ale kam, to mi říct nechtěl. Odvezl mě domů a přenechal mě Jeţkovi s kolegou. Odkývala jsem mu, ţe opravdu nikam nepůjdu a ţe ani nikomu neotevřu, pokud o tom on nebude vědět. Odkývala bych mu cokoliv, jen abych uţ mohla zapadnout do pelíšku. Za necelou hodinu mě ale on sám vytáhl z postele. Ospale jsem na něj u vstupních dveří koukala, jelikoţ jsem nevěřila, ţe to byl opravdu Fuxa. Byl to on a klidně se na mě nevinně usmíval. „Promiň, ale koupil jsem ti mobil. Máš tam číslo na mě a na Marka, a byl bych moc rád, kdyby to tak prozatím zůstalo, rozumíš?“ říkal mi v kuchyni, kde se usadil ke stolu, jako by právě přišel domů. Mne to tedy nevadilo, ale zavíraly se mi oči, jakmile jsem si podepřela hlavu. „Andreo? … Vnímáš mě?“ „Jo! …. Vytřídils mi chlapy!“ „Nikomu to číslo nedávej, slyšíš?“ „Ano, pane majore!“ „Tak fajn! …. Běţ pokračovat, já uţ padám!“ zvedl se. „Klidně tu zůstaň!“ navrhla jsem mu pohotově. Podíval se, jak se drbu na stehně a povzdechl si, ţe by ho prý vyhodili hned. Tupě jsem na něj zírala, byla to na mě momentálně moc hluboká myšlenka. Zamkla jsem za ním a odšourala jsem se zpátky do loţnice. Proč jsem se podívala na hodinky, kdyţ jsem stejně nebyla schopná zaregistrovat aktuální čas, na 100
Ukázka elektronické knihy