Zatočte se svým vnitřním kritikem
Jste opravdu vždy takoví, jak tvrdí vnitřní kritik? Častokrát ne. Když o sobě v duchu prohlásíte: „Já to vždycky zkazím,“ opravdu to pokazíte v každém jednotlivém případě? Pokud ne, jak můžete dojít k závěru, že to zkazíte úplně pokaždé? Můžete třeba dělat často chyby, ale pokud alespoň jedenkrát chybu neuděláte, tak nemůžete tvrdit, že je děláte vždy. To prostě není pravda. Slovo „nikdy“ funguje stejně. Když řekneme, že nikdy nemáme štěstí nebo úspěch, vylučuje to případy, kdy jsme úplně v pohodě a daří se nám. Je jednoduší hledat chyby a trestat se za ně, než si vzpomenout na své úspěchy a uznat, že se staly. Mysl se nám snaží dokázat, že nejsme dost dobří, a proto naše negativní chování zveličuje a hledá v minulosti důkazy, které její obvinění podporují. Jenže slova „vždy“ a „nikdy“ jsou jako rozsudky smrti. Mysl se drží negativní představy o nás tak urputně, že nikdy nemáme šanci svůj život zlepšit. Pokud je úkolem mysli vyhledávat problémy a přehánět je, tak naším úkolem je odhalovat její přehánění a nevěřit jí. 5. Nikdo (nebo každý) … Do prázdného místa doplňte: (pro „nikdo“) mě nemiluje, se o mě nezajímá, mě nechápe, mi nefandí…, (pro „každý“) mě nesnáší, si myslí, že je se mnou nuda, je lepší než já, si myslí, že jsem obluda… Na rozdíl od ostatní kritiky se tato netýká toho, jak vnímáme sami sebe, ale způsobu, jak si myslíme, že druzí vnímají nás. Ale podobně jako u slov „vždy“ a „nikdy“ používáme slova „nikdo“ a „každý“ za účelem přehánění. Jedna z nejhorších lží, kterou mi říkával můj vnitřní kritik, byla: „Nikdo tě nemá rád.“ A já tomu věřil, protože jsem měl pocit, že si mě rodiče a spolužáci moc nevšímají. Zeptal jsem se ale opravdu 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267482
Krok 2: Nedůvěřujte všem svým myšlenkám
každého, jestli mě má rád, nebo ne? Samozřejmě, že nezeptal. Neověřil jsem si to ani u svých rodičů, prostě jsem si jen na základě pomýleného dětského vnímání myslel, že mě rádi nemají. Jak můžeme dospět k závěru, že nás nikdo nemá rád, když jsme se na to každého nezeptali?
Pokud používáme slova jako „nikdo“, slouží to k vyvolání dramatického účinku. Nemůžeme prohlásit „nikdo“, aniž bychom si to u kaž dého neověřili a nepotvrdili tak svou domněnku. Pokud nás někdo nemá rád, tak to neznamená, že nás nemají rádi všichni ostatní. Protože však nelze získat vyjádření od každého člověka, nemůžeme svou domněnku ověřit. Můžete si napsat seznam lidí, kteří vás nemají rádi, ale nemůžete říct, že vás nemá rád nikdo. Pokud budete přehánět tímto způsobem, budete se cítit osamělí a izolovaní od světa. Nebude vás mít rád každý a nebude vás chápat každý, ale to nevadí, protože spousta dalších lidí ano. Já vím, že mé knihy se nebudou líbit každému a že s tím, co v nich píšu, nebude každý souhlasit. Jenže to neznamená, že se mé knihy nelíbí nikomu. Každému se líbí něco a každý má svá přesvědčení. Já píšu pro lidi, kterým se můj styl psaní líbí. A ještě něco: slovo „nikdo“ může platit jen tehdy, pokud do něj zahrneme i sami sebe. Takže kdykoli vás napadne, že vás nikdo nemá rád, nezajímá se o vás nebo vás nechápe, je to podnět k tomu, abyste věnovali víc času, lásky a pozornosti sami sobě.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267482
Zatočte se svým vnitřním kritikem
Jak se naučit racionálně nedůvěřovat Vnímání se dělí na dvě složky. Tou první je smyslové vnímání. Informace přijímáte jedním ze svých pěti smyslů. Druhou složkou je výklad těchto informací, tedy význam a příběhy, které si spojíte s přijímanými informacemi. Racionální nedůvěra se týká pochybování právě o druhé složce vnímání. Když budete o svých myšlenkách chvíli pochybovat, uvědomíte si, že už o nich pochybovat není třeba. Už jste si totiž vytvořili odstup mezi myšlenkou a vámi, jejím vnímatelem. Jakmile se nějaká myšlenka objeví, prostě si tento odstup udržujte a nenechte se zatáhnout do příběhů, které mysl konstruuje proto, aby vás o něčem přesvědčila. Není vůbec třeba přesvědčovat mysl o pravdě. Abyste se naučili racionálně nedůvěřovat, musíte si uvědomit, že slova omezují. Mysl se snaží z této situace něco vytěžit. Potřebuje polaritu, aby byl její příběh nějak zajímavý. Ale způsob, jak popisujeme sami sebe a věci kolem nás, je ovlivněný našimi pocity a osobními preferencemi. Ty však nejsou totožné s pravdou. Víme, že pravdu lze stěží vyjádřit slovy.
Je ta sklenice napůl prázdná, nebo napůl plná? Je jedno, jak a z jaké perspektivy to posoudíte, tím se na podstatě té sklenice nic nezmění. Týká se to pouze vašeho vnímání skutečnosti. Pokud si myslíte, že sklenice je napůl plná, stává se to vaší pravdou. Pokud si myslíte, že sklenice je napůl prázdná, bude to vaše skutečnost. Obojí je „správně“ pouze v říši mysli. Sklenice je stále stejná a je v ní určité množství vody. Pravda se nezmění podle toho, jak tu sklenici vnímáte vy. 100
Ukázka elektronické knihy