P
ravděpodobně jste viděli film Superman s Christopherem Reevem. Jsem dost starý a pamatuju si, jaký humbuk se kolem něj strhl po uvedení do kin. „Uvěříte, že člověk může létat,“ přesvědčovali nás. Pche! Triky byly ve skutečnosti směšné a film nebyl nic moc, ale některé scény z něj dodnes miluju. Třeba když Lois Laneová stojí na balkóně v pětačtyřicátém patře a dívá se na osvětlené město. Je vlahý večer. Přilétá Superman a přistane na balkóně vedle ní. Lois je ohromená a má k tomu dobrý důvod. Koneckonců, stojí před ní chlapík v upnutém trikotu, přes nějž má natažené červené spoďáry. V ofině má legračně zakroucený pramínek vlasů, který mu dodává vzezření chlapce. Jo, a umí létat! (Říkal jsem vám, že je to směšné!) Lois je reportérka a nemůže si odpustit novinářský instinkt. A tak se ho zeptá: „Za co bojuješ, Supermane?“ A on se hrdě nadechne a dojemně prohlásí: „Za pravdu, za spravedlnost a za Ameriku!“ Ačkoli je to slaďák a kýč, mám tu scénu rád. Protože Superman aspoň ví, co chce! Přinejmenším dokáže formulovat své hodnoty a přesvědčení. Nemusíme vyznávat stejné názory a hodnoty jako Superman. A rozhodně nemusíme nosit spodní prádlo přes kalhoty. Ale znát své hodnoty je dobrý výchozí bod. Pojďme nyní odbočit k Richardu Wilkinsovi, samozvanému britskému „ministru inspirace“. Richardova oblíbená věta je: „Všichni jsme superhrdinové a jen předstíráme, že jsme normální.“ Většina lidí, které znám, to celkem dobře skrývá. Jako by měli v ponožkách schovaný kryptonit! Použiju-li odlišnou analogii, dalo by se říct, že znám spoustu Pepků námořníků, kteří nenávidí špenát! Když jsem vyrůstal, měli jsme pořádné superhrdiny. Měli speciální kostým nebo zvláštní schopnosti nebo uměli zezelenat či jim zázračně narostly svaly. Zkrátka, byli výjimeční. Když byl můj syn malý, díval se rád na příběhy Bořka stavitele, a já jsem to dlouho nechápal. Kroutil jsem hlavou. Proč Bořek? Jaký to má smysl? Vždyť to není superhrdina. Nemá speciální kostým a není pravděpodobné, že by se po nehodách při práci stal „významným dodavatelem“. Je to jen obyčejný řemeslník! 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267467
NEKONEČNO!!!
Jana byla výjimečná. Napočítala do nekonečna. Dvakrát.
Až jsem si jednou udělal čas a podíval jsem se na jeden díl Bořka.1 Páni! Bořek nikdy nepřijde k zákazníkovi v džínách, z nichž čouhá půlka zadku, ani nevypouští z pusy vodopád špatných zpráv. „A sakra! Kdo vám instaloval ty lišty, paninko? A ty trubky? Než se do toho dáme, radši dejte vařit vodu. Tři cukry. Bude to hrozná fuška.“ Bořek je přesný opak. Přichází s úsměvem a mává na přivítanou. A nikdy není sám. Přivede celou partu: Béďu, Maxe, Julču, Týnu, Rolíka a Huga. A v každém díle všichni zpívají a tančí. A když se objeví velký problém, Bořek se na něj nevykašle, ani se s brbláním nezdejchne do hospody. Bořek si v každé krizi zachová optimismus a volá na svou partu: „Dokážeme to opravit?“ A co je na tom nejlepší – parta mu sborově odpovídá: „Jasně, dokážeme!“ Přesně takového řemeslníka bych hned zaměstnal. Chlapíka, co všechno zvládne a má silný tým. Chápu, že Bořka možná posuzuji příliš akademickým způsobem, ale mám pocit, že má stejné schopnosti a nástroje jako všichni ostatní řemeslníci. Co ho však odlišuje, je jeho výjimečný přístup. Právě díky svému přístupu je Bořek nejlepším stavitelem na světě! Takže nezáleží na tom, jestli nosíme spoďáry přes kalhoty. Možná, že status superhrdiny získáme, když se budeme v každém okamžiku snažit, abychom byli tou nejlepší verzí sebe sama. A to by mohlo souviset s našimi hodnotami. 1 Udělejte si radost a pořiďte si první řadu seriálu v dárkové edici.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267467
Doplňte následující věty. Žádná odpověď není ani správná, ani špatná. Účelem je začít odhalovat vaše základní přesvědčení. Lidé jsou… Štěstí je… Láska znamená… Peníze jsou… Práce je… Rodina je… Úspěch je… Přirozeně předpokládáme, že druzí uznávají stejné hodnoty jako my. Z toho důvodu někdy nedokážeme pochopit jednání některých lidí. Což mě přivádí k příběhu, který patří do kategorie „bolestný, ale pravdivý“. Budu stručný. Potřeboval jsem vyřídit dvě věci: udělat velký nákup v supermarketu a nechat vyměnit gumy v autoservisu. Rozhodl jsem se úkoly spojit dohromady. Nejprve jsem zavezl auto do servisu, a pak jsem se vydal do obchodu, který byl vzdálený jen deset minut chůze. Než si nakoupím, vymění mi gumy, říkal jsem si. Naplnil jsem tedy nákupní vozík a vyjel s ním na parkoviště před obchodem. Došlo mi, že jsem svůj plán úplně nedomyslel, protože jsem sice měl plný vozík dobrot, ale neměl jsem je čím odvézt! Bylo by dost divné, kdybych se s vozíkem trmácel do servisu, proto jsem ho nechal na deset minut stát před obchodem a běžel jsem si vyzvednout přezuté auto. Bylo nasněženo, a tak jsem předpokládal, že díky nízké teplotě se mi zmrazené potraviny nerozmrazí. V servisu odvedli skvělou práci. Přijel jsem zpátky k obchodu, abych si vyzvedl vozík (už jste se dovtípili, že?), a objížděl jsem celé parkoviště, protože jsem ho nemohl najít. Nakonec jsem zaparkoval a vydal jsem se ho hledat po vlastních. Vozík zmizel. Zašel jsem tedy zpátky do obchodu, abych se zeptal na informacích. Myslel jsem si, že mi nějaký dobrý samaritán schoval nákup dovnitř, aby se mu něco nestalo. Nebudu vás unavovat vyprávěním o svém utrpení a následném skřípání zuby. Stačí říct, že vozík a s ním i můj týdenní nákup se vypařil. Někdo byl tak troufalý a drzý, že nákup, který jsem opustil na pouhých deset minut, jednoduše 100 Ukázka elektronické knihy