Paříž. Od chvíle, kdy ho jeho velká láska odmítla a balon zase splaskl, je pro něj Paříž zakázaným městem a už jím navždy zůstane. Nikdy se tam nevrátí potom, co se stalo s tou dívkou, prostě by nemohl. Každá ulice, každá budova, každý zákrut řeky vykřikuje její jméno, vysvětloval mi naléhavě neobvyklým, i když znaveným literárním obratem. Anebo si vzpomněl na nějakou píseň Maurice Chevaliera? Tak jako tak, svou duši nechal v Paříži. A svoje srdce také, dodal po náležité úvaze. Slyšíš mě? Jo, Slyším, Same. Takže když si dá dýmku nebo dvě, pokračoval, neboť se rozhodl zasvětit mě do svého velkého tajemství, protože jsem teď jeho nejlepší přítel a jediný člověk na světě, kterému na něm kurva záleží, sděloval mi mezi řádky ‒ tak jakmile to na něj přijde, když už si všechno srovnal v hlavě, zamíří k Bílé růži, kde ho znají, strčí Madame Lulu dvacetidolarovku a dopřeje si tříminutový telefonát do Café de Flore v Paříži. A až číšník v Café de Flore zvedne sluchátko, bude chtít mluvit s Mademoiselle Julie Delassus, což pokud ví, je smyšlené jméno, které zatím ještě nepoužil. A pak bude poslouchat, jak číšníci běhají kolem stolů i ven na boulevard a volají: Mademoiselle Delassus… Mademoiselle Julie Delassus… au télephone s’il vous plait! A zatímco opakují znovu a znovu její jméno, dokud nezanikne v éteru či dokud ty tři minuty nevyprší, podle toho, co přijde dřív, bude za dvacet babek naslouchat zvukům Paříže.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267462
13 Divadlo reality: tanečky s Arafatem Toto je první ze čtyř navazujících příběhů o mých cestách za Malou bubenicí v letech 1981‒1983. Mým námětem byl palestinsko-izraelský konflikt. Malá bubenice, o kterou šlo, se jmenovala Charlie a její postavu inspirovala moje nevlastní sestra Charlotte Cornwellová, která je o čtrnáct let mladší. „Bubenice“, protože v mém příběhu Charlie vzbuzuje v protagonistech na obou stranách konfliktu bojovné pocity. Když jsem knihu psal, byla Charlotte populární divadelní a televizní herečka (Královská shakespearovská společnost, televizní seriál Rock Follies o dívčí rockové kapele, atd.), ale také radikální stoupenkyně extrémní levice. V mém románu naverbuje Charlie, která je v něm též herečka, okouzlující izraelský protiteroristický agent jménem Josef, aby sehrála hlavní úlohu v kusu, kterému říká Divadlo reality. Tím, že bude vystupovat jako radikální bojovnice za národní osvobození, za kterou se doposud považovala ‒ to říká Josef ‒ a zahraje sama sebe doopravdy, to jest pozvedne své herecké umění k novým výšinám pod Josefovým vedením, stane se přitažlivou pro skupinu palestinských a západoněmeckých teroristů, a tím zachrání opravdové, nevinné životy. Zmítána mezi soucítěním s osudem Palestinců, které má zradit, a uznáním židovského práva na domovinu, o náklonnosti k Josefovi ani nemluvě, se Charlie stane dvakrát zaslíbenou ženou ve dvakrát zaslíbené zemi. Předsevzal jsem si, že tu cestu podniknu s ní; že se nechám přesvědčovat argumenty, které se na ni povalí z obou stran, a že
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267462
projdu do té míry, do jaké to bude možné, jejími rozporuplnými návaly loajality, naděje a zoufalství. A tak se stalo, že jsem na silvestra roku 1981 v jedné horské škole pro sirotky, jejichž rodiče, zvaní též mučedníci, zahynuli v boji za palestinskou svobodu, tančil dabke* ‒ s Jásirem Arafatem a jeho hlavním štábem.
* Moje pouť k Arafatovi byla trnitá, ale on byl v té době tak křiklavě vykreslován jako tajemný a vychytralý terorista proměněný ve státníka, že cokoli jednoduššího by bylo zklamáním. Nejdřív jsem se zastavil u dnes již mrtvého Patricka Seala, v Belfastu narozeného a v Oxfordu vystudovaného britského novináře, arabisty a údajného špiona, který nastoupil po Kimu Philbym jako dopisovatel Observeru v Bejrútu. Pak jsem se na Sealovo doporučení sešel s palestinským vojenským velitelem věrným Arafatovi, který se jmenoval Salah Tamari a kterého jsem prvně poznal při jedné z jeho pravidelných návštěv v Británii. V Odinově restauraci v Devonshire Street mi Salah, na kterého palestinští číšníci zírali s bezmezným obdivem, potvrdil to, co mně řekl každý, s kým jsem se radil: pokud člověk chce doopravdy proniknout mezi Palestince, potřebuje k tomu požehnání pana Předsedy. Tamari řekl, že se za mě přimluví, ale že musím postupovat prostřednictvím oficiálních kanálů. Pokusil jsem se o to. Díky doporučení od Tamariho i Seala se mi podařilo dvakrát sjednat schůzku s představitelem Organizace pro osvobození Palestiny v kancelářích Ligy arabských států v Green Street v Mayfairu, dvakrát jsem se podrobil prohlídce na chodníku od mužů v tmavých oblecích, dvakrát jsem stál ve skleněné rakvi, kde mě proskenovali, jestli nemám *
Levantský lidový tanec, oblíbený mezi Libanonci, Jordánci a Palestinci. (pozn. překl.)
103 Ukázka elektronické knihy