Zřídla dlouho jsem stál po kolena v plevelu a cítil, jak mi po zádech stéká pot. A pak jsem si naplno uvědomil, co jsme s Lídou pochopili už včera. To je hrozné, řekla, když se dívala na mrtvoly nad Zřídlem, o to horší, pokud to nějak souvisí s tím, že Komár vyhasl. A když jsem pak seděl s doktorem v potemnělém pokoji, povzdechl jsem si: Když jde o Zřídla, nic není náhoda. Ani to, že ta těla skončila přímo nad ním. Ani to, že ho tím… poničila. Záblesk vzpomínky – kniha v červených deskách, pomalu se otáčející stránky, konejšivý hlas. A pak to bylo pryč. Zhluboka jsem se nadechl. Někdo z nás Zřídlo zničil.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267343
8. Doběhla jsem na zastávku a naskočila do šaliny jen sekundu předtím, než zavřela dveře, i když mě nikdo nehonil. Když jsem vcházela do budovy Obvodního oddělení Brno-střed, srdce mi divoce bilo, ruce se potily a nebyla jsem si jistá, jestli mi někdo uvěří, nebo jsem si spíš byla jistá, že neuvěří. Teprve na schodech mě napadlo, že jsem to celé měla říct někomu zvenčí, mámě nebo Simoně, ale už bylo pozdě. Najednou jsem stála před přepážkou s informacemi a i ten policista za ní snad musel zběsilé bušení mého srdce slyšet. „Dobrý den, jak vám můžu pomoct?“ zeptal se a prsty položil na klávesnici. „Asi to bude znít šíleně, ale někdo mě sleduje,“ začala jsem a podala mu složku z hrůzostrašné vily MUDr. Karla Opočenského. Jenže se mi ruka klepala tak, že mi složka vyklouzla a papíry se rozletěly na všechny strany. „Jen klid,“ povzbudil mě policista. „Promiňte…“ Dřepla jsem si a začala sbírat, zatímco policista čekal, jestli ze mě vypadne víc než kopie maturitního vysvědčení, kterou mi podávala světlovláska v černém. Natáhla jsem k ní ruku. „Děkuju.“ „Ahoj, Lidko.“ Policista se na světlovlásku podíval. „Už jsem slyšel… co se stalo. Je mi to líto. Nám všem.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267343
Zřídla „Já vím. Přišla jsem pro Martinovy věci.“ „Kdybys potřebovala pomoc, s čímkoliv, uděláme, co budeme moct. Nebylo to ve službě, ale máme sbírku. Aspoň vaší mámě…“ „Jste hodní. Pošlete to na nějakou smysluplnou charitu.“ Světlovláska se otočila na mě. „Půjdeme?“ Vlastně mi to došlo, už když mu začala odpovídat, jen mě nenapadlo, že se ke mně přihlásí. Lhala jsem a doufala, že jí zním líp než sama sobě, i když jsem se klepala ještě víc. „Asi jste si mě s někým spletla.“ Světlovláska zašeptala něco, čemu jsem nerozuměla, a policista si nás přestal všímat. To už jsem znala, přesto jsem se pokusila upoutat jeho pozornost: „Moment, nikam s ní jít nechci. Myslím, že mě…“ „Neslyší.“ Žena pomalu zavrtěla hlavou. „A neuslyší, dokud mu to nedovolím. Co kdybych tě na něco pozvala a v klidu bychom probraly, co se stalo?“ „Já vím, co se stalo,“ odsekla jsem, vytáhla z tašky mobil a začala hledat číslo na mámu. „Sledovali jste mě. Unesli, dokonce dvakrát za jednu noc. Vybourali. A jeden z vás mi dneska… asi hrozil smrtí.“ Žena mi položila ruku na mobil a displej zhasl. „Promiň.“ „To snad… Vážně?“ Chvíli jsme na sebe koukaly. Zaváhala jsem a věděla, že je chyba už to váhání. Ruku s mobilem jsem nechala klesnout. „Já… Chci jen vysvětlení.“
99
Ukázka elektronické knihy