„Děs,“ šeptl. „Nemůžeš se tady takhle zašívat.“ „A co mám asi dělat?“ protáhl stylem rozmazleného děcka. „Nevím, ale to, že nevytáhneš paty, těm lidem rozhodně život nevrátí, takže...“ pokrčil rameny a nechal tu větu schválně viset ve vzduchu. „Četl si ten článek?“ zeptal se ho Viktor. „Jo,“ přiznal. „Ale stojím si za tím, co jsem řekl už na místě. Ty za to nemůžeš.“ Viktor dlouho mlčel. „Máš pravdu,“ hlesl pak. „Je to pět let, do háje. Strašná doba. Jenže ty okolnosti...“ „Co tvoje amnézie?“ zeptal se Adrian, když už o tom sám začal. „Nějaký nový vzpomínky? Třeba na Moniku?“ Skousl si ret a zavrtěl hlavou. „Skoro se bojím vzpomínat,“ přiznal. „Ale Viktore, někdo ji zavraždil,“ snažil se mu jemně připomenout. „Co když v tvých vzpomínkách je ten, kdo to udělal?“ Zamračil se a vstal. Začal přecházet po místnosti. „Já ti nevím, Adriane... teď, když je má mysl víc otevřená, říkám si... co když to byl vážně Jarko Ambrús?“ „Myslíš?“ „On za ní chodil,“ zašeptal. „Aby ne, byla kus a on přece jen trochu zpomalenej. Dělal jí návrhy, aby s tím přestala a byla s ním. Myslim, že patřil mezi ty případy, kdy se jeden fakt zblázní do blbý šlapky, ale moc pádných důvodů k tomu nemá, kromě toho jednoho.“ „To bylo před pěti lety,“ poznamenal Adrian suše. Jenže pak si vzpomněl, co říkal jeho otec. Že Jarko chodil k Lípě, kde Moniku 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267333
vídal. A podle toho, co zjistila policie, Monika vydělávala prostitucí dál, s dnešními technologiemi asi mnohem jednodušším a méně nebezpečným způsobem. Pak si opět vybavil Kleinertovu vilu a Tomáše, jak říká „Podle mě, tam asi šla s nějakým borcem. Chápeš? Léto, romantika v lesíčku... Žádnej únos.“ Otázka je, jestli by ji Ambrús opravdu i po letech odmítání uškrtil a zakopal v lese, pomyslel si. „Měli bysme si to ověřit,“ nadhodil k Viktorovi. „Ověřit co?“ „Abrúsovo vystupování. Byl ve výchovňáku, nebo ne? Určitě nám tam můžou říct, jestli byl třeba agresivní.“ „To není špatnej nápad,“ přitakal Viktor. „Ale jak to chceš odůvodnit? Sotva tam můžeme jen tak přijít a vyptávat se na některýho z jejich svěřenců, když nejsme z rodiny.“ Adrian se zamyslel. „Nějak to jít musí.“ Vzpomněl si na automotive a pousmál se. „Třeba na vyžádání nějaké osoby.“ „Přišel si mě zkontrolovat?“ nadhodil jeho otec pobaveně, když si ho vyzvedával na vrátnici. Přesto na jeho úsměvu bylo cosi strojeného, jako by za ním skrýval skutečné obavy. „Jasně,“ usmál se a ignoroval jedovaté pohledy vrátných, kteří ho od incidentu s autem měli na černé listině, patrně v sekci Zabít. „Můžeš mi ukázat svoji kancelář. Pokud teda nejsi v open spaceu a máš jen maličký boxík.“ „Ty seš drzej,“ prohodil a vedl ho administrativní budovou. Vyšli do patra, kde se tenkrát na úpatí schodiště tiskl na svou spolupracovnici a prošli dlouhou chodbou plnou dveří až k jeho 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267333
kanceláři. Karel Valeš otevřel a Adrian musel uznat, že to není nejhorší. Místnost to byla velká asi jako jeho pokoj. Zároveň sloužila jako průchozí do další. Za zavřenými dveřmi vedlejší kanceláře se ozýval rozrušený hlas nějakého muže. Poměrně obstojné prostředí trochu narušoval výhled na střechu tovární haly, což nebylo něco, po čem by většina lidí prahla. „Tváříš se docela nesouhlasně,“ podotkl otec a šel si sednout za stůl k počítači. „Překvapilo mě, když jsi zavolal.“ „Tvářím se na to znečišťování vzduchu,“ nadhodil a kývl hlavou ke komínům továrny, které vypouštěly šedavý dým. „Byl jsem zvědavý. Minule jsem si to tu moc neprohlédl.“ „Jo,“ přitakal a dlouze se na něj zadíval. „Když už na to přišla řeč...,“ začal, ale Adrian zvedl ruku, aby ho zarazil. „Ne, prosim tě. Já to stejně nechci slyšet.“ Ještě chtěl dodat, ať si své vysvětlování nechá pro Tomáše. Ženský bylo jejich společné téma, ale nechtěl se prozradit, že mu to vyslepičil. Dveře na levé straně se najednou otevřely a ven vyšel předčasně plešatějící chlápek s vykulenýma očima. „Karle, musíme do haly!“ „Co zas?“ zamručel jeho otec frustrovaně. „To ani nechtěj vědět! Nějakej problém s mašinou,“ zasupěl a otevřel dveře na chodbu. Karel Valeš se s povzdechem zase zvedl ze židle. „To je můj kolega Rudolf, mimochodem,“ představil ho. „Počkej klidně tady. Kdybys měl žízeň, na chodbě je barel s vodou.“ „Díky,“ přikývl a jakmile se za nimi zavřely dveře, sednul k počítači. Přesně v takovou náhodu doufal. Věděl, že i kancelářští 100 Ukázka elektronické knihy