„Vpustit do svého života skutečnost,“ píše Baynes, „znamená vzít za něco určitého zodpovědnost a bezpodmínečně tomu sloužit“: Znamená to nechat se přetvořit a možná i proměnit neznámou sílou. V samotném základu neurotikova strachu ze života tkví hrůza, že by něco mělo tak silně upoutat mysl, že by jej to mohlo unést a nenávratně odevzdat neznámému a nepředvídatelnému osudu. V podstatě jde o strach toužícího já z bytostného Já90. Tím se dostáváme zpět k vězení jako negativnímu obrazu bytostného Já. Naznačuje to odmítnutí vlastního potenciálu, tj. strach z procesu individuace. S tímto strachem může být spojen i Kafkův „bezmezný pocit viny“91. Kafka sám kladl vinu otci, což je ovšem pro puera typické vyhnutí se zodpovědnosti. Je psychologickým faktem, že individuace vyžaduje vyžití vlastního potenciálu na obou frontách, vnitřní i vnější; Kafka se však plně neodevzdal ani jedné z nich. Pociťoval tak vinu nejen z toho, že nebyl „plodnějším“ členem společnosti, ale také proto, že dovolil, aby jej vnější svět rozptyloval od plného rozvinutí literárního nadání. Čím více se člověk vrhne do života, tím spíše se dopustí chyb a něco pokazí. Je to nevyhnutelný následek „bytí ve světě“. Tím, že nežil, tím, že se schovával za mřížemi, nenakupil Kafka mnoho aktivní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267300
viny, stal se spíše obětí viny pasivní. Román Proces tento pocit rozvíjí s dokonalou obratností: co „hrdina“ K. vlastně spáchal, se nikdy nedozvíme. Podle normálních občanských měřítek je nepochybně nevinen, vinu ale cítí a snaží se udělat všechno pro to, aby ji odčinil – i když vlastně neví co. Ostatně Kafka poté, co zrušil první zasnoubení s Felicí Bauerovou, sám o sobě napsal: „nedá se proti mně říci nic nebo ne mnoho. Ďábelství ve vší nevině.“ (D2: 103) V té části svého spisu, kde von Franz rozlišuje aktivní vinu od pasivní, popisuje puera slovy: „Neudělal všechno to, co by uskutečnil zmužilejší jedinec … jeho hříchem bylo, že vlastně nežil92.“ Podobně lze i Kafkův přetrvávající pocit viny chápat jako důsledek „neprožitého života“. Psychologicky lze na cokoli nahlížet ze dvou perspektiv, příčinné a prospektivní. Ať už byla příčina Kafkových pocitů viny jakákoli, jejich prospektivní funkce měla spočívat v tom, že by jej pobídla k tomu, aby přeskupil okolnosti svého života, aby mu dával více smyslu. Kafka se ale z vězení provizorního života dostal až krátce před smrtí. Vlastně by se dalo říci, že se provizornímu životu oddával – a za to i zaplatil. C. G. Jung říká: „Kritériem dospělosti není členství v nějaké sektě, skupině nebo národu, ale podrobení se duchu vlastní nezávislosti93.“ Kafka tohoto ducha měl a uznával jej, patřičné důsledky z toho ale vyvodil až v hodině dvanácté. „Každý člověk žije za mřížemi, které si nese s sebou,“ řekl Kafka Janouchovi, komentuje povídku
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267300
Davida Garnetta Lady into Fox. „Proto dnes lidé píšou tolik o zvířatech.“ (Jak ostatně činil i sám Kafka: viz Zkoumání jednoho psa, Zpráva pro jistou akademii [tam vystupuje opice], Proměna [brouk], Obří krtek, Zpěvačka Josefína [myš], Doupě [další krtek] – abychom zmínili jen delší povídky). Kafka pokračuje: Je to výrazem touhy po svobodném životě v přírodě… Lidská existence je pro ně břemenem, jehož se v představivosti zbavují… Lidé se svobody a zodpovědnosti bojí. Proto se raději schovávají za mřížemi ve vězeních, která okolo sebe budují94. Jen sotva lze pochybovat o tom, že zde Kafka mluví především o sobě. Franz Kafka měl sice „nekonečnou touhu po nezávislosti a svobodě“, přesto se svobody bál a vyhýbal se zodpovědnosti, kterou s sebou nese tvůrčí nadání. Kafka si tento paradox prožil – sám sebe nabádaje, aby se nevzdával: Kdybys kráčel po rovině, měl dobrou vůli jít vpřed, a přesto dělal kroky zpět, bylo by to k uzoufání; protože ale šplháš do strmého svahu, asi tak strmého, jak ty sám vypadáš při pohledu zdola, mohou být tvé kroky způsobeny také jen vlastností terénu a ty si nemusíš zoufat95.
Ukázka elektronické knihy