Osoba ve službě přikývla, ale naše sestra se neobjevila. „Možná nás napálili,“ řekla Lisa. „Nechají nás tady.“ „To není vtipný,“ řekla jsem. Georgina znovu zaklepala na sklo. „Zařídím to,“ řekla Lisa. Vytáhla si z kapsy zapalovač a zapálila si cigaretu. Ze sesterny okamžitě vyletěly dvě sestry. „Dej mi ten zapalovač,“ řekla jedna, zatímco druhá popadla cigaretu. Lisa se usmála. „Potřebujeme svoji eskortu na SB dva.“ Sestry se vrátily na sesternu. „Na oddělení s nejvyšším zabezpečením nesmí být zapalovače. Kouření je povoleno pod dohledem. Věděla jsem, že je to vyburcuje.“ Lisa vytáhla další cigaretu, pak ji vrátila do krabičky. Naše sestra vyšla ven. „To byla krátká návštěva,“ řekla. „Jak je Alici?“ „Řekla, že je jí líp,“ řekla Georgina. „Měla hovna…“ řekla jsem, ale nebyla jsem schopna to popsat. Naše sestra přikývla. „To není nic tak neobvyklého.“ Ošklivá společenská místnost, ložnice plné stolků a židlí a peřin a polštářů, asistentka, která se v rozhovoru s Polly vyklání ze sesterny, bílá křída na mističce pod tabulí čeká, až se znovu zapíšeme: zpátky doma. „Uf,“ řekla jsem a několikrát se nadechla. Nemohla jsem do sebe dostat dost vzduchu, nebo vzduch ze sebe. „Co se jí podle vás stalo?“ řekla Georgina. „Něco jo,“ řekla Lisa. „Hovna na zdi,“ řekla jsem „Panebože. Mohlo by se to stát i nám?“ „Řekla, že je jí líp,“ řekla Georgina. „Všechno je nejspíš relativní,“ řekla Lisa. „Nemohlo, ne?“ zeptala jsem se. „Nedovol to,“ řekla Georgina. „Nezapomeň na to.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267024
Stín reality
Můj analytik je teď mrtvý. Než byl mým analytikem, byl mým tera peutem a měla jsem ho ráda. Výhled z jeho pracovny na první patro budovy, kde bylo oddělení s nejvyšším zabezpečením, byl uklidňující: stromy, vítr, nebe. Často jsem byla potichu. Na našem oddělení moc ticho nebývalo. Dívala jsem se na stromy a nic neříkala, a on se díval na mě a neříkal nic. Bylo to přátelské. Občas něco řekl. Jednou jsem po noci plné hádek a ječení na našem oddělení na židli čelem k němu usnula. „Chcete se mnou spát,“ zakrákal. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Byl nažloutlý, předčasně plešatý a pod očima měl bledé pytle, rozhodně to nebyl člověk, s jakým bych chtěla spát. Většinu času byl ale v pohodě. Uklidňovalo mě sedět v jeho pracovně a nemuset nic vysvětlovat. Nemohl mě ale nechat na pokoji. Začal se mě ptát: „Na co myslíte?“ Nikdy jsem nevěděla co říct. Měla jsem prázdnou hlavu a vyhovovalo mi to tak. Pak mi začal říkat, na co nejspíš myslím. „Vypadáte dnes smutná,“ řekl, nebo „Dnes to vypadá, že vám něco vrtá hlavou.“ Samozřejmě, že jsem byla smutná a něco mi vrtalo hlavou. Bylo mi osmnáct, bylo jaro a já jsem byla za mřížemi. Nakonec o mně řekl tolik věcí špatně, že jsem ho musela usměrnit, o což mu vlastně šlo v první řadě. Štvalo mě, že začal být takový. Koneckonců, věděla jsem, co cítím, to on to nevěděl. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS267024
Jmenoval se Melvin. Litovala jsem ho kvůli tomu. Na cestě z našeho oddělení na oddělení s nejvyšším zabezpečením jsem ho často viděla, jak jede do své pracovny. Většinou řídil kombíka s falešnými dřevěnými postranicemi, ale někdy řídil elegantního černého buicka s oválnými okny a koženkovou střechou. Pak jednou kolem mě profrčel v zašpičatělém zeleném sporťáku, kterého se skřípěním brzd zaparkoval na svém místě. Začala jsem se smát, stála jsem před jeho pracovnou a došlo mi o něm něco, co mi přišlo legrační. Nemohla jsem se dočkat, až mu to řeknu. Když jsem přišla do jeho pracovny, řekla jsem, „Máte tři auta, že jo?“ Přikývl. „Kombíka, sedana a sporťák.“ Znovu přikývl. „To je duše!“ řekla jsem. Měla jsem radost. „Víte, ten kombík je ego, pevný a spolehlivý, a sedan je superego, protože tak se chcete prezentovat, je silný a impozantní, a sporťák je id – je to id, protože ho nejde potlačit a je rychlý a nebezpečný a možná trochu zakázaný.“ Usmála jsem se na něj. „Je nový, ne? Ten sporťák?“ Tentokrát nepřikývl. „Nemyslíte, že je to skvělé?“ zeptala jsem se ho. „Nemyslíte, že vaše auta jsou vaše psychika?“ Neřekl nic. Krátce poté mě začal nutit do analýzy. „Nikam se neposouváme,“ řekl. „Podle mě je na místě analýza.“ „Proč to bude jinak?“ chtěla jsem vědět. „Nikam se neposouváme,“ zopakoval. Po pár týdnech změnil taktiku. „Jste jediná osoba v téhle nemocnici, která by mohla analýzu dobře snášet,“ řekl. „Jo? A proč?“ Nevěřila jsem mu, ale vzbudilo to moji zvědavost. 100 Ukázka elektronické knihy