v odtoku ve sprchovém koutě. A pak jsem najednou žádné neměla. Všechny mi vypadaly. Zkolaboval mi imunitní systém. Přestala jsem chodit do školy, abych od někoho něco nechytila, a dostávala jsem antibiotika po kilech, ale stejně mi všude v těle bujely infekce a záněty. Jednou jsem dostala septickou horečku a byla jsem na pokraji smrti. Všechno, co se dotklo mého těla, končilo v pytlích na nebezpečný odpad. Po každé chemoterapii jsem zvracela, až jsem měla dojem, že se obrátím vnitřnostmi ven. Bylo mi tak zle, že jsem chtěla umřít. Mezi jednotlivými dávkami chemoterapie jsem stejně nemohla pořádně jíst, protože mě bolela pusa, tak jsem byla na kapačkách. Ale nejhorší ze všeho byla ta nejistota. Neustále nové testy, neustále čekání na výsledky. Čekání na dárce kmenových buněk. Nikdo mi nechtěl říct, co se stane, jestli ho nenajdeme včas. Nikdo mi nechtěl říct, jak umřu — jestli to bude bolet, jestli to bude trvat dlouho. A já jsem nevěděla, jak se mám zeptat. Celou dobu jsem se bála, ale nemohla jsem to dát najevo. Nejmíň ze všech před tátou. Věděla jsem, že táta se vnitřně hroutí. Už viděl umírat mámu. Pořád se na něco vyptával doktorů, kontroloval každičký výsledek testu, sledoval všechny křivky. Stal se ze mě projekt. Poměrně dost nepodařený. Od chvíle, kdy mi sdělili diagnózu, jsem před tátou nedokázala brečet. Nebyla v tom žádná ušlechtilost ani odvaha. Jako by se ve mně něco zamklo. Cítím vinu za jeho smutek a bezradnost. Nebo možná ne vinu, ale zodpovědnost. Pamatuješ, že jsem předevčírem psala, jak jsme spolu jedli kaši? Přidala jsem si ne proto, že bych měla hlad, ale protože vím, že mu udělá radost, když budu jíst. Takhle se chovám pořád, je to takový druh pokání. A pak je tu Miranda. Moje skvělá sestra. V nemocnici si většinou hrála na iPadu. Jako by se přede mnou styděla, změnila jsem se v jejích očích v cizince, v něco cizorodého. Ve změť otázek, které ona nedovedla položit a já je nedovedla zodpovědět. Nezbylo ve mně nic ze mě samé. Zbyla jen rakovina. A můj svět se smršťoval a smršťoval. Dopustila jsem to, chtěla jsem
— 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266958
prostě zmizet. Odtahovala jsem se od kamarádů. Když přišli na návštěvu, dělala jsem, že spím. Zavřela jsem oči a naslouchala jejich nervóznímu šepotu. Vždycky se mi ulevilo, když odešli. Nosili mi květiny, které jsem nesměla mít v pokoji, čokoládu, kterou jsem nedovedla pozřít. Dělali si se mnou selfíčka a já jsem se přitom bála se na sebe podívat i do zrcadla. Tvrdila jsem, že chci, aby se všichni chovali normálně, ale špatně jsem snášela, když se bavili o večírcích a plánech do budoucna. Nechtěla jsem poslouchat, jak říkají, že měli „bad hair day“, když už jsem sama žádné vlasy neměla. Chtěla jsem, abych já byla normální. Týdny strávené na izolaci pro mě byly téměř úlevou, a když jsem pak už směla mít návštěvy, vymlouvala jsem se. Věděla jsem, že kamarádi pro mě chtějí to nejlepší, ale zároveň jsem věděla, že nechápou, čím si procházím. Nechtěla jsem poslouchat, že jsem „odvážná“ a „statečná“. Nebyla jsem. Prostě jsem jen neměla na výběr. Kdyby jen věděli, jak se bojím. Jak jsem naštvaná a jak mi to přijde nespravedlivé. Nikdy jsem si neříkala „proč se to děje zrovna mně?“, protože to by znamenalo, že by si to snad místo mě zasloužil někdo jiný. Ale kdybych měla tu možnost, bez váhání bych tu svou rakovinu hodila na někoho jiného. To je zase pravda. Náš trenér Tommy si při těch pár návštěvách v nemocnici nikdy nesedl. Stál vedle postele, nakláněl se nade mnou a říkal, že to „mám brát jako závod“ a že se mám „soustředit na cíl“. Tommy byl pro mě několik let úplný polobůh. Abychom každé ráno skočili do bazénu, obětovali tomu všechno ostatní, potřebovali jsme někoho jako Tommy, pro kterého bylo plavání nejdůležitější věcí na světě. Potřebovali jsme vědět, že všechna ta dřina za něco stojí. Díky němu jsme se překonali, přidali jsme, bojovali ještě víc. Při hypoxickém tréninku jsme zvraceli, zápasili jsme s únavou, která měnila naše těla v beton, a Tommy přitom poměřoval naše schopnosti (a cenu) podle desetin vteřiny. A v těch krátkých chviličkách, kdy jsme se dostávali do plavecké nirvány, kdy jsme jeli na adrenalinu a endorfi nech, jsme měli dojem, že je to všechno Tommyho zásluha, stejným dílem jako naše. Takže žádný div, že jsme mu
— 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266958
chtěli ve všem vyhovět. Díky plavání jsme se cítili nesmrtelně. Nebo přinejmenším neporazitelně. Ale mimo bazén to byl úplně jiný člověk. V nemocnici najednou vypadal tak obyčejně, chlápek ve středních letech v teplákovce. Když mi šlo o život, najednou vůbec nepůsobil přesvědčivě. Jen mimo. Přestala jsem chodit ven, protože jsem nesnášela pohledy ostatních a to, jak kolem mě utichají všechny rozhovory. Lidi si myslí, že jim hrozně jde být diskrétní, ale nejde jim to. Dokonce jsem přestala chodit na sociální sítě, kde jsem byla označovaná jen na fotkách z nemocnice. Nesnesla jsem pohled na všechna ta objetí, plačící smajlíky, přísliby, že se za mě budou modlit, srdceryvné hashtagy a klišé o „boji“ s rakovinou. (Já jsem s rakovinou nebojovala, to cytostatika. Já byla jen bitevní pole a nezmohla jsem vůbec nic.) A taky jsem nesnesla pohled na životy ostatních, zdánlivě tak bezproblémové, nechtěla jsem si připomínat, o co všechno přicházím. Až teď v poslední době sem tam nakouknu na facebook, ale nenechávám tam po sobě žádné stopy. Tilda mi ze života zmizela jako poslední. Když jsem onemocněla, zrovna jsme začaly chodit na sportovní gymnázium. Hrozně se nám tam líbilo. Rozvrh jsme měly přizpůsobený tréninkům. Dřív se o naše plavání vcelku ni kdo nezajímal. Všichni na to koukali jako na holčičí sport. Ale v nové škole jsme najednou měly nějaké postavení. Poprvé v životě jsme začínaly být populární. Amanda se dala dohromady s klukem jménem Johannes. Když jsem musela do nemocnice, Tilda zrovna začínala chodit s Johannesovým nejlepším kamarádem. Se Simonem. Byla zamilovaná. Šťastná. Někam směřovala. Tilda se rozhodla, že po ukončení aktivní plavecké ka riéry bude sportovní doktorkou. Táta si hrozně užíval, jak se ho pořád na něco vyptávala. Když za mnou chodila do nemocnice, vždycky s sebou měla tašku s mokrým ručníkem a plavkami, celá voněla chlorem. Tak strašně jsem jí záviděla. Lidi mluví o závisti jako o pocitu, ale já to vnímala fyzicky, otravovalo mě to tak silně, až to postupně nešlo rozeznat od všech dalších jedů, které mi kolovaly tělem. Horší už bylo jen vidět Tildino
— 100 —
Ukázka elektronické knihy