Neobjasněný osud Cyclopsu Konec 19. a počátek 20. století přinesly obrovský pokrok v technice, a to jak v objevech a vynálezech, tak i v praktickém uplatnění toho, co bylo objeveno již dříve. Pro námořní dopravu měl patrně nejdůležitější význam a přínos rozvoj radiotechniky, zejména po objevu elektronek v letech 1904 a 1907. Začaly se konstruovat nové a výkonnější vysílače a přijímače, které dokázaly předávat a přijímat telegrafické značky i mluvené slovo (fónii) na obrovské vzdálenosti. Velké námořní lodě, které byly spolu s vojenskými plavidly touto technikou vybavovány nejdříve, mohly nyní udržovat nepřetržité spojení s pevninou, hlásit svou polohu, události na palubě a v případě nebezpečí přivolat pomoc. Z pevniny začaly dostávat zprávy o počasí v prostoru moře, do kterého mířily, i další údaje a pokyny. Mohlo by se zdát, že za této situace bylo téměř nemožné, aby loď zmizela beze stopy, bez signálu SOS. A přece… Dvacátého osmého ledna (podle jiných zdrojů 22. února) 1918 vyplula z přístavu Bahía v Brazílii pomocná loď vojenského námořnictva USA Cyclops o délce téměř 165 metrů a výtlaku 19 tisíc tun s nákladem 10 800 tun manganové rudy. Na vodu byla spuštěna v roce 1910 a od 8. ledna 1918 plula v sestavě Transatlantické služby Atlantického loďstva. Cílem plavby Cyclopsu na počátku roku 1918 byl Norfolk ve Virginii, jeden z nejdůležitějších vojenských přístavů Spojených států, kam měla loď dorazit 18. dubna. První zastávkou na cestě byl ostrov Barbados
Pomocná loď amerického vojenského námořnictva Cyclops
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266953
v Malých Antilách, kde Cyclops doplnil zásoby, a 4. března 1918 zamířil k východnímu pobřeží USA. Na jeho palubě byla posádka patnácti důstojníků a 221 mužů, 70 odsouzených námořníků vracejících se do Spojených států a několik cestujících, z nichž bezesporu nejvýznamnější osobou byl americký velvyslanec v Brazílii. Celkem měl Cyclops na své palubě 309 mužů. Byl vybaven rádiovým zařízením umožňujícím stálé spojení s pevninou. Přesto zmizel beze stopy, bez signálu SOS. Rozsáhlá záchranná akce trvající až do května byla bezvýsledná. Po lodi se nenašla sebemenší stopa. To dodnes umožňuje vyslovovat o osudu Cyclopsu nejrůznější dohady. Patnáctého dubna 1918 přinesl Virginian‑Pilot pod titulem Americký uhelný parník zmizel a s podtitulem Další z tajemství oceánu první informaci o záhadném osudu Cyclopsu. Z článku se dozvídáme tři zajímavé věci: od vyplutí z Barbadosu 4. března bylo s lodí přerušeno rádiové spojení; Cyclops plul sníženou rychlostí, protože jeden ze dvou lodních strojů byl poškozen a podle expertů US Navy panovalo po celé trase jeho plavby dobré počasí. Druhého dne si mohl čtenář Virginian‑Pilot přečíst, že podle mluvčího vojenského námořnictva ani jedna z dosud vyslovených teorií (vrátíme se k nim vzápětí) nemůže vysvětlit zmizení lodě, protože i v případě jejího zničení výbuchem by na moři muselo zůstat obrovské množství trosek. Proto „se nedá uvěřit tomu, že by tak mohutná loď mohla zmizet bez jediné stopy“. Protože ještě trvala první světová válka a americké lodě se stávaly terčem útoků německých ponorek i jiných záškodnických akcí, bylo vyšetření celého případu svěřeno kontrarozvědce vojenského námořnictva. Stála před nesnadným úkolem, protože neměla k dispozici vůbec nic, jen hypotézy a domněnky. Na palubě Cyclopsu se vraceli do USA k výkonu trestu odsouzení námořníci. Mohli se vzbouřit, ovládnout loď a odplout s ní kamkoli. V úvahu bylo třeba vzít i proněmecké názory a postoje velvyslance USA v Brazílii. Objevila se domněnka, že mohl ve spolupráci s kapitánem parníku George W. Worleyem, který byl původem Němec, zorganizovat předání Cyclopsu nepříteli nebo ho potopit. Konečně vyloučit se nedala ani možnost, že Cyclops byl torpédován německou ponorkou.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266953
Hypotézy se množí Další hypotézy byly oříškem pro experty: podle první došlo k výbuchu kysličníku manganitého, který se za určitých okolností může uvolnit z přepravované rudy, podle druhé ztroskotala loď v důsledku posunutí nákladu vyvolaného velkou vlnou či úderem silného větru. Po shromáždění všech dostupných faktů a vyslechnutí odborníků dospěla kontrarozvědka k názoru, že „nemá k dispozici nic, co by potvrzovalo pravdivost třeba jen jediné z prozkoumaných verzí“. Nejvíce se věřilo tomu, že Cyclops byl torpédován německou ponorkou. V roce 1919 však dostala matka jednoho z členů posádky telegram, že její syn je živ a loď kotví v jednom z německých přístavů. A aby si příslušná místa měla čím lámat hlavu, byla téhož roku poblíž Galvestonu vylovena z moře láhev se zprávou, že Cyclops byl torpédován tisíc mil východně od Newfoundlandu. Když byly v roce 1920 zpřístupněny a prozkoumány německé archivy, zjistilo se nade vší pochybnost, že uhelný parník torpedován ani unesen nebyl a ani nenajel na německou námořní minu. Přivítala to zejména rodina kapitána Worleye, které dost lidí dávalo nepokrytě najevo, že jsou příbuznými zrádce. V témže roce (1920) přišel námořní kapitán Mahlon S. Tisdale, který nějaký čas na lodi sloužil, s názorem, že se Cyclops převrátil. Při poslední plavbě se za silné bouře náklad přemístil, voda vnikla do podpalubí, loď se převrátila a během několika sekund klesla na mořské dno. Proto po ní nezůstala sebemenší stopa. Odborníci vyslovili přesvědčení, že hlavní vinu mohly mít vysoké palubní nástavby, především jeřáby pro rychlou nakládku a vykládku zboží. Při bouři zabránily lodi ve vyrovnání náklonu. Této hypotéze se nedá upřít jistá pravděpodobnost. Ale jakýkoli důkaz opět chybí. O tři roky později otiskl časopis Námořního institutu Spojených států Proceedings teorii kapitána Zearfosse: „Cyclops byl potopen vlastním nákladem… Manganová ruda… má schopnost zničit vše, co je pod ní… Předpokládám, že ke katastrofě došlo v několika okamžicích, protože dno lodě se jednoduše propadlo.“ V roce 1930 poslal neznámý odesílatel ministerstvu vojenského námořnictva deník. Z jeho stránek vyplývalo, že čtyři (nejmenovaní) námořníci podplacení nepřítelem způsobili výbuch ve strojovně lodě a tak ji potopili. Šlo o podvrh.
100 Ukázka elektronické knihy