„Snažil jste se…“ „Bylo by to pochopitelné.“ „Jsem zklamaná. Ale zrazená si nepřipadám.“ Pracovali jsme na její depresi a hodně jsme spolu mluvili o důvěře. „Kdybych s jistotou věděla, že Gregovi můžu důvěřovat, pak bych mu bývala nemusela klást tolik otázek,“ prohlásila Anita. „Ale jak si vůbec kdy můžete být jistá? Žádné záruky neexistují. Když milujeme, musíme riskovat.“ „Já riskovat nemůžu.“ „Jiní lidé riskují.“ „Já nejsem jiní lidé.“ Zkoumala svůj jehlový podpatek a přejela prstem přes jeho hrot. Anita chtěla lásku, ale milovat znamená žárlit, a žárlit tak, jak žárlila ona, lásku znemožňovalo. Po rozchodu s Gregem přišla ještě šestkrát a pak další tři sezení zrušila. Poslední stránka její karty: tři data a vedle nich písmena DNA – did not attend, nedostavila se. Už nikdy jsem ji neviděl. Nebo jsem ji aspoň nikdy neviděl osobně. Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (DSM) Americké psychiatrické asociace je všestranná příručka pro diagnostikování a klasifikaci. Nejnovější je páté vydání (DSM-5). Tato diagnostická bible si v průběhu let vysloužila četné kritiky. Mezi nejzávažnější patří argument, že je neempirická a že obsah je příliš ovlivněn farmaceutickými firmami. Mnozí psychologové a psychoterapeuti zastávají názor, že veškeré psychiatrické diagnostikování je mylné, příliš 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266874
zjednodušené, zavádějící, redukující a předpojaté. Říkají, že lidé se nemají „nálepkovat“. Osobně nemám vůči diagnóze žádné ideologické námitky. Diagnóza není nic víc než souhrnný termín pro symptomy, které mají tendenci se sdružovat. Některé diagnózy jsou méně přesvědčivé než jiné a vždycky existuje nebezpečí, že budeme „medikalizovat“ normální chování, ale v zásadě považuji diagnózy za užitečné a klasifikaci za prostředek zavedení řádu do toho, co by jinak bylo ohromující a matoucí bezbřehou spoustou symptomů. DSM preferuji před konkurenčním systémem MKN (Mezinárodní klasifikace nemocí, angl. ICD – International Classification of Diseases), který sestavila Světová zdravotnická organizace (WHO), protože mi připadá čitelnější a srozumitelnější. Oba systémy se však značně překrývají. Jak jsem se již zmínil, Anita snadno splňovala kritéria pro stanovení diagnózy „porucha s bludy žárliveckého typu“. Toto onemocnění je uvedeno v oddílu pod názvem „Schizofrenie a další psychotické poruchy“, což je skupina velmi závažných duševních nemocí. Jak si však člověk vůbec kdy může být jistý, že podezření jsou bludná? Bez neustálého sledování, čtyřiadvacet hodin denně, si nelze být jistý. Zhruba dvacet až čtyřicet procent ženatých heterosexuál ních mužů přiznává, že měli aspoň jeden mimomanželský poměr – stejně jako dvacet až pětadvacet procent vdaných heterosexuálních žen. Přibližně sedmdesát procent párů, které spolu chodí, se vzájemně podvádějí. Více než polovina lidí bez partnera či partnerky takzvaně leze někomu do zelí, „krade partnery“ – pokouší se rozbít dosavadní věrný vztah. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266874
Z hlediska vývojové psychologie je lidská reprodukční strategie smíšená, uvážlivá kombinace sbližování ve dvojici a oportunistického sexu. Diagnóza poruchy s bludy žárliveckého typu je ve skutečnosti velmi spekulativní. Je zcela závislá na rozhodnutí ohledně něčeho poznatelného. Říkal Greg pravdu? Byl vždycky věrný? Myslel jsem si, že je to poctivý, slušný muž, ale mohl jsem se mýlit. Mohl to být šikovný manipulátor s nejasnými motivy. A pokud opravdu lhal, co to znamená pro tuto diagnózu? Je to znepokojivá myšlenka. Ujišťuji se tím, že znovu procházím fakta, beru v úvahu to, co opravdu vím, místo abych pořád dokola přemítal nad něčím, co nevím a nikdy se to nemohu dovědět. Anita měla hluboce zakořeněné problémy a anamnézu patologické žárlivosti. Na podporu svých nepříjemných závěrů neměla žádné podstatné důkazy. Proto se o ní dalo říct, že má bludy. Přesto mi však vrtá hlavou neodbytná, nepříjemná pochybnost. Asi za deset let poté, co jsem viděl Anitu naposledy odejít ze své ordinace, jsem ležel na posteli v jednom hotelovém pokoji v New Yorku a roztržitě jsem ovladačem přepínal programy na velkoplošné televizi, která visela na zdi. Zahlédl jsem obličej, který mi připadal povědomý. Byla to určitě Anita. Skoro vůbec se nezměnila. Její oči byly nezaměnitelné. Stála uprostřed velké, honosné místnosti a hovořila o barvách a látkách. Došlo mi, že se dívám na upoutávku na pořad o interiérovém designu. Vyskočil jsem z postele a snažil jsem se zjistit, jestli má Anita snubní prstýnek, ale obraz se rozplynul a já jsem najednou zkoumal mapu východního pobřeží USA a poslouchal předpověď počasí. 100 Ukázka elektronické knihy