Petrovi přeběhl mráz po zádech. Ne kvůli tomu, co řekl otec, ale proto, že chybělo takhle maličko, aby opravil otcovu výslovnost jména Achilles. Protože si Petr nemohl být jistý, zda se některý plátek zmínil o francouzské výslovnosti Achillova jména, jak by otci vysvětlil, že správnou výslovnost zná? „Rusko to samozřejmě popřelo, že?“ zeptal se Petr. Otec ještě jednou přelétl očima po stránkách. „V tomhle článku se o tom nic neříká.“ „Fajn,“ komentoval to Petr. „Třeba to znamená, že je to pravda.“ „Kdyby to byla pravda, popřeli by to,“ odvětil otec. „Rusové už jsou takoví.“ Jako by otec věděl něco o tom, jací jsou Rusové. Musím se odstěhovat a bydlet sám, pomyslel si Petr. Jsem na škole. Snažím se vysvobodit deset vězňů, které drží skoro na opačné straně zeměkoule. Možná bych měl použít něco z peněz, které jsem si vydělal jako sloupkař, a platit si nájemné. Možná bych to měl udělat hned, abych neohrozil svou rodinu, kdyby Achilles zjistil, kdo jsem, a přišel mě zabít. Jenže už v okamžiku, kdy se mu ta myšlenka vylíhla v hlavě, se vynořila jiná, temnější, doposud ukrytá hluboko: když odtud vypadnu, třeba vyhodí dům do povětří v době, kdy tady nebudu, jak to nejspíš udělali s Julianem Delphikim. Potom si budou myslet, že jsem mrtvý, a nějakou dobu budu v bezpečí. Ne, já nechci, aby moji rodiče zemřeli! Jaká zrůda by si mohla něco takového přát? Já to nechci. Jenže Petr si zásadně nikdy nelhal, nebo alespoň ne dlouho. Nechtěl, aby jeho rodiče zemřeli, a určitě ne násilnou smrtí při útoku namířeném proti němu. Ale věděl, že kdyby k tomu přece jen došlo, raději by s nimi v tu chvíli nebyl. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby doma nebyl nikdo. Ale já na prvním místě. No ovšem. Právě to na něm Valentina nenáviděla. Petr na to málem zapomněl. Proto byl Ender synem, kterého všichni milovali. Jistě, Ender vyhladil celý druh mimozemšťanů, nemluvě o tom, že oddělal jedno dítě v koupelně Bitevní školy. Jenže on nebyl sobecký jako Petr. „Ty nejíš, Petře,“ napomenula ho matka. „Promiň. Mám se dnes dozvědět výsledky nějakých testů. Asi jsem se zamyslel.“
100
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266812
„Z jakého předmětu?“ zeptala se. „Dějiny světa.“ „Není to zvláštní, když si uvědomíš, že až budou v budoucnosti psát knihy o historii, bude v nich navždycky zmíněno jméno tvého bratra?“ „Zvláštní ne,“ odvětil Petr. „Je to jen jedna z výhod, které získáš, když zachráníš svět.“ Maskoval to žertováním, ale v hloubi duše dal matce chmurnější slib. Ještě než zemřeš, mami, uvidíš, že Enderovo jméno se sice vyskytne v jedné nebo dvou kapitolách, ale diskuse o tomto nebo příštím století bude nemyslitelná, aniž by se téměř na každé stránce objevilo moje jméno. „Už musím letět.“ Otec vstal. „Ať ti ten test dopadne dobře.“ „Už je napsaný, tati. Dnes se jenom dozvím známku.“ „Tak jsem to myslel. Ať dostaneš dobrou známku.“ „Díky.“ Petr se vrátil ke snídani. Matka zatím doprovodila otce ke dveřím, aby se mohli políbit na rozloučenou. Jednou se toho dočkám i já. Budu mít někoho, kde mě ve dveřích políbí na rozloučenou. Nebo možná jen někoho, kdo mi zaváže oči, než mě zastřelí. Podle toho, jak se věci vyvinou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266812
Ukázka elektronické knihy