novoanglických námořníků, že by jeho ústy klidně mohl promlouvat kapitán nějaké rybářské lodi. Jediné, z čeho Meta poznala, že jde o hudebníka, přinejmenším po fyzické stránce, byl jeho uhlazený, jemný, a přece pevný stisk, když si potřásali rukou. „Vítejte,“ řekl s laskavým, dychtivým úsměvem, jakmile se usadili v hospodě jménem Konvikt, naproti budově, kde v dobách Železné opony měli čeští poskoci Sovětů sídlo Státní bezpečnosti a kde dosud sídlila policejní stanice. „Mandelbaum na vás pěl takovou chválu, až to znělo jako –“ „Ani mi to neříkejte,“ zasténala Meta. „Jako Devátá, Óda na radost.“ Načež Sam Kettle mocným tenorem bez zaváhání spustil slavné úvodní verše Beethovenova finále a doprovázel je bouchnutím do stolu na každou první dobu: „Freude, schöner Götterfunken, Tochter aus Elysium – jak jste to uhodla?“ Meta obrátila zrak ke stropu a zasmála se. „To je takový náš vtípek. Navedl vás, ať mi to takhle povíte, že jo?“ „Jistě. Vykládal, že jste pravá dcera Elysia a že musím udělat všechno, co bude v mých silách, abych vám pomohl, a… inu… Mandelbaumovo přání je mi rozkazem.“ „Děkuju, vážím si toho.“ „Zatím jsem nic neudělal. S díky počkejte, až pro vás něco udělám. Například, už jste obědvala?“ zeptal se. V obličeji mu živě pohrávaly roztomilé tiky – rychle mrkal a nevypočitatelně krčil nos. Kettle byl pravým opakem Kohouta. Nabídl jí cigaretu a ona zavrtěla hlavou. V životě nekouřila, ale když se po téhle zamlžené místnosti rozhlédla, viděla, že je tu zřejmě jediná. Zatímco jí Sam překládal jídelní lístek, uvědomila si, že ačkoli není vegetariánka, nic v dosavadním životě ji nemohlo připravit na masožravost téhle republiky. Vepřové krky, srnčí kýty, telecí kližky, polévka z hovězí
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266808
oháňky, jelita – jatka v plné parádě. Řekla Samovi, že dá na jeho doporučení. Objednal jim oběma plynnou češtinou. Brzy dorazily zpěněné půllitry a oba Američané, usazení naproti sobě u dlouhého stolu, který sdíleli s dalšími hosty, zabranými do vlastních konverzací, brzy navázali tak přátelský hovor, že by je náhodný pozorovatel nepochybně považoval za staré známé. Od Mandelbauma snadno přešli k dalšímu společnému tématu – opuštěným snům o koncertní kariéře. „Po tom, co se mi stalo s rukou, jsem věděla, že k protějšímu břehu stejně nikdy nedoplavu, ani kdybych se snažila sebevíc, a tak jsem usoudila, že bude lepší se neutopit,“ nastínila bez zbytečných podrobností svoji situaci Meta. Sam ji hluboce litoval. On sám dodnes vystupoval ve Francii, v Itálii či v Holandsku, když ho jeho newyorská agentura požádala. Udržoval s ní srdečný, byť stále slábnoucí vztah. Zamiloval se nejen do oné české dívky, se kterou se na svém posledním skutečném turné před více než pěti lety seznámil v zákulisí, ale i do Prahy. Kdykoli nebyl na cestách, začal přijímat žáky na hodiny klavíru a časem se mu výuka v soukromí i na konzervatoři stala hlavním zdrojem obživy. „Ale jinak typický příběh západního emigranta. Kluk odejde z domova. Zamiluje se. Odvrhne starý život, založí nový domov daleko od domova. Opona. Vlažný potlesk. Ačkoli potlesk nejspíš můžete škrtnout úplně. Následuje ticho a zdravý rozum. Konec příběhu. Jenže musím upřímně říct, že když mám tu otravnou opici ctižádosti konečně z hřbetu, jsem šťastnější než kdykoli od svých asi pěti let. Od chvíle, kdy jsem poprvé uhodil do klávesy klavíru nebo se pokusil roztáhnout palec a malíček tak daleko, abych obsáhl oktávu. Myslím, že víte naprosto přesně, o čem mluvím.“ „Vím i nevím,“ přiznala Meta. V dětství neměly její sny o kariéře klavíristky prakticky žádné hranice, Carnegie Hall považovala
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS266808
za zemi zaslíbenou. Jenže po bouračce a po všech operacích a terapiích zjistila, že se v soutěžích najednou umísťuje jako třetí nebo čtvrtá, nikdy první jako dřív. Klanění se na pódiu, kytice růží, vyvolávání před oponu – to všechno najednou ztratilo cenu, protože to bylo nedosažitelné. Nemusela si s tím dělat hlavu o nic víc než s útrapami cestování z koncertu na koncert, s nedostatky nahrávacích studií, s předháněním se na sociálních sítích nebo s klesajícími prodeji nahrávek klasické hudby, protože nic z toho už nepatřilo mezi její problémy. Tohle všechno věděla už léta. Přesto to najednou vnímala mnohem jasněji, když teď mohla svoji životní cestu zhodnotit z nové perspektivy, s pořádným odstupem z domova, od stolu s tímhle mužem, kterého vůbec neznala, a přece mu dokonale rozuměla. „Ale dost o mně,“ prohlásil Kettle, „ten váš projekt mi připadá mnohem zajímavější než nějaká moje kapitulace před rodinným krbem. Aspoň podle toho, co mi náš společný známý doktor Mandelbaum byl ochotný prozradit. Tak mi povězte, o co tu vlastně jde.“ Během následující půlhodiny mu Meta vyložila, co všechno ví o tajemném rukopisu, včetně jeho historie spjaté s Prahou. Sam pozorně poslouchal, nechal ji domluvit a teprve pak se nahlas pustil do vlastních spekulací. „Napadlo Mandelbauma, že se třeba starý dobrý prověřený Köchel mohl někde seknout a že by to kupříkladu, čistě teoreticky, mohl být Mozart? I těm největším pedantům čas od času něco uteče, tak proč ne ,Káčkovi‘?“ – Zmíněný Ludwig von Köchel byl muzikolog, který v devatenáctém století sestavil kompletní katalog Mozartových děl, a ta od té doby mají pořadové číslo uvozené písmenem K. „Třeba při vaření toho guláše na něco zapomněl.“
104
Ukázka elektronické knihy